Jak Češi lžou ve jménu českého národa

Tomáš Krystlík

V Lidových novinách, 23. 05. 2013, http://www.lidovky.cz/europarlament-rozhodoval-o-vyjimce-z-lisabonske-smlouvy-pmu-/zpravy-svet.aspx?c=A130522_161300_ln_domov_spa

se píše: Nemůžeme v EU akceptovat stát, který se nepřizná ke své historické vině, prohlásil o České republice rakouský europoslanec Ewald Stadler po hlasování o české výjimce z lisabonské smlouvy... „Musíme se podívat na vše, co se v České republice dělo po válce. Jedná se o MILIONY ZAVRAŽDĚNÝCH LIDÍ a miliony odsunutých lidí.“

Videozáznam v německém znění je v www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=yKoJHj-B4_4. A Stadler zde praví: „Musíme připomínat, že to byla skutečná genocida, které se po konci 2. světové války konala v Česku, s více miliony vyhnaných a ČTVRT MILIONEM ZAVRAŽDĚNÝCH LIDÍ. To nesmí být akceptováno. V EU dnes nemůže být národ, který se nehlásí ke své historické vině.“

Československé vojenské jednotky na východě 3

Tomáš Krystlík

1. ČESKOSLOVENSKÝ ZÁLOŽNÍ PLUK A 1. ČS. SAMOSTATNÁ BRIGÁDA V SSSR

Bojové nasazení 1. čs. praporu u Sokolova nepřineslo ani strategický, ba ani taktický úspěch, byl to z vojenského hlediska debakl. Výsledek nebyl v žádném případě úměrný obětem. Sovětská a čs. propaganda bombasticky tvrdily opak, Gottwald a Fierlinger za podpory Svobody činili vše, aby tuto vojenskou porážku proměnili v politické vítězství. Svoboda v této zkoušce skvěle obstál - dokázal, že je ochoten a schopen se podřídit za všech okolností se zcela podřídit plánům komunistického vedení a SSSR bez ohledu na lidské ztráty. Z 1. praporu zbylo po bitvě u Sokolova, bez ohledu na oficiální čísla, jen asi 500 bojeschopných. Byli ubytováni v obci Vesoloje.

Buzuluk se po odchodu 1. praporu na frontu začal plnit čs. občany-uprchlíky z Podkarpatské Rusi a Židy z jižního Slovenska, které sovětské úřady rok a půl odmítaly propustit z GULAGu s odůvodněním, že se jedná o maďarské státní příslušníky. Názor změnily teprve po intervenci moskevského vedení KSČ sovětským představitelům. Nejvyšší sovět SSSR vydal výnos o „amnestii čs. občanů uprchlých z Maďarska“. Z nich se začal formovat záložní pluk, který nepodléhal plukovníku Svobodovi, nýbrž Československé vojenské misi v SSSR se sídlem v Kujbyševě. Ministr obrany Ingr jmenoval velitelem 1. záložního pluku plukovníka Jana Kratochvíla.

Rusíni, kteří dorazili do Buzuluku, tvořili jen zlomek z cca 50 tisíc uprchlíků do SSSR z Podkarpatské Rusi. Antisovětské smýšlení po pobytu v GULAGu ani trochu neskrývali. Začátkem dubna 1943, když plk. Kratochvíl přebíral velení, bylo národnostní složení záložního pluku následující: 1363 Rusínů, 65 Čechů, 6 Slováků, 13 Židů (národnostně). 5. 5. 1943 odjel záložní pluk do Novochoperska se 1410 příslušníky. V Buzuluku zůstalo náhradní těleso (od července náhradní prapor) o 454 osobách boje neschopných. Od odjezdu záložního pluku do poloviny září 1943 přišlo k náhradnímu tělesu dalších asi 800 dobrovolníků, mezi nimi mnoho židovských vojáků maďarské armády ze zajateckých táborů, nikoliv z GULAGu. Židé z jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi připadlých Maďarsku byli totiž povoláváni do pracovních praporů maďarské armády, která pak bojovala v Rusku po boku německé a po zajetí nebo přeběhnutí byli umísťováni do táborů válečných zajatců.

Do Novochoperska přibylo do září 1943 dalších 2000 podle oficiálních statistik pouze rusínských (ukrajinských) dobrovolníků, mezi nimi bylo ale cca 400 židovských. V Novochopersku vznikl nový útvar - 1. československá samostatná brigáda v SSSR, která byla až do návratu 1. čs. samostatného praporu po zotavení z bitvy o Sokolovo prakticky celá vytvořena z čs. občanů z maďarského záboru, tj. z Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska, s podílem asi 85 % Rusínů.

Svoboda si byl vědom, že pro komunistickou indoktrinaci nových dobrovolníků musí mít dostatek důstojníků a poddůstojníků a zřídil bez souhlasu MNO v Londýně v obci Vesoloje důstojnickou a poddůstojnickou školu, kam zařadil i vojáky bez předepsaného vzdělání. Píka navrhl povolat po dohodě se Žukovem z Velké Británie a ze Středního východu 55 vyšších čs. důstojníků. (Z nich někteří byli později obviněni, že sbírají informace pro britskou tajnou službu a na zásah NKVD byli vykázáni z SSSR a posláni zpět do Anglie.) 9. 5. 1943 došel do Novochoperska rozkaz o jmenování plk. Jana Kratochvíla velitelem 1. čs. samostatné brigády. Svoboda funkci zástupce velitele brigády odmítl. Nakonec MNO podlehlo sovětskému tlaku a ustavilo velitelem brigády Svobodu. Plk. Kratochvíl se stal velitelem všech čs. vojenských jednotek na území SSSR a 23. 7. 1943 povýšen na brigádního generála. O rok později byl Kratochvíl jmenován velitelem 1. čs. armádního sboru v SSSR. Jmenováním Svobody se vliv komunistů v jednotce zvýšil.

Po příjezdu záložního pluku z Buzuluku s novými dalšími asi 300 dobrovolníky, 1. polního praporu z obce Vesoloje do Novochoperska a po přibytí asi 200 Slováků-přeběhlíků ze slovenské armády čítala brigáda asi 2574 osob, z toho 2240 bojeschopných. U útvaru působilo 175 registrovaných komunistů. Antisemitismus nacionalistických Rusínů (Ukrajinců) našel odezvu u Slováků, kteří ho dávali najevo zejména v podnapilém stavu, a docházelo k ostrým střetům a rvačkám, které se řešily překládáním k jiným útvarům v rámci brigády. V posledním zářijovém týdnu přišlo ze sovětského zajateckého tábora v Krasnogorsku (nikoliv tedy z GULAGu) 400 dobrovolníků, většinou Židů z maďarského záboru zařazených do pracovních maďarských vojenských praporů.

Na kyjevskou frontu odjela brigáda 30. 9. 1943 ve složení: 563 vojáků národnosti české, 343 slovenské, 2210 rusínské, 204 židovské, 6 ruské, 5 polské, 2 lotyšské, 2 německé, 12 maďarské celkem 3348 osob čs. státní příslušnosti plus 169 sovětských důstojníků a vojáků. Podle odhadů bylo v odjíždějící brigádě do bojů v Kyjevě a u Bílé Cerkve kolem 1200 Židů - k židovské národnosti byly v brigádě přiřazovány pouze osoby neznající jiný jazyk než jidiš, což v naprosté většině byli Židé z Podkarpatské Rusi, málo z maďarského záboru Slovenska a žádní z českých zemí. Uvedl-li Žid, že je mojžíšského vyznání, a dovedl přitom jakýkoli jiný jazyk než jidiš, byl přiřazen k národnosti podle řeči, kterou ovládal.

Po bojích žádal generál Svoboda (jmenovací dekret mu předal Beneš při své návštěvě Moskvy v prosinci 1943) po Žukovovi i Kratochvílovi doplnění 1200 vojáky a 200 důstojníků na plný stav, dostal však až v březnu 1944 jen 214 vojáků s jediným důstojníkem, protože všichni dobrovolníci směřovali do Jefremova, kde se formovala 2. čs. paradesantní brigáda pod velením plukovníka Vladimíra Přikryla.

2. ČESKOSLOVENSKÁ PARADESANTNÍ BRIGÁDA V SSSR

Do Jefremova přijelo 2000 Slováků, vojáků slovenské armády ze sovětských zajateckých táborů, další část paradesantní brigády tvořili příslušníci náhradního praporu z Buzuluku, většinou Rusíni a asi 250 židovských dobrovolníků. Brigádě chybělo 230 důstojníků a tak byli posláni z Velké Británie. Ale sovětské orgány ze 140 důstojníků v předloženém seznamu 50 jmen vyškrtly.

V průběhu výcviku docházelo silným projevům antisemitismu, rvačkám, protože asi 70 % brigády tvořili Slováci, kteří Židům otevřeně vyhrožovali. Antisemitismus se vyhrotil do takové míry, že se židovských vojáků musel zastat člen moskevského vedení KSČ Václav Kopecký, sám velký antisemita.

   Začátkem září 1944 byla brigáda odvelena na frontu a zúčastnila se těžkých bojů o vesnice Besko a Pulawa. Oficiálně činily ztráty 628 padlých, raněných a nezvěstných. 24. 9. 1944 odletěla část brigády 33 letadly na Slovensko a jen 14 z nich se podařilo přistát na letišti Tri Duby.

1. ČESKOSLOVENSKÝ ARMÁDNÍ SBOR V SSSR

1. čs. brigáda byla přesunuta na Volyň do Lucku, Rovna, Zdolbunova a Kvasilova. Volyňští Češi se houfně hlásili do čs. vojska a tak 26. 3. 1944 stav mužstva dosáhl 5325 osob. Kromě nich přibylo asi 500 židovských dobrovolníků, hlavně maďarských vojáků ze sovětských zajateckých táborů. Pak se brigáda přesunula do Černovců v Bukovině, kde měl být vytvořen 1. čs. armádní sbor v SSSR, jehož velitelem se stal brigádní generál Jan Kratochvíl. Zde žila silná židovská komunita, někteří se narodili v českých zemích ještě za monarchie nebo v Čechách studovali, jiní sem přišli ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ti se přihlásili do čs. jednotek společně i s rumunskými Židy, které instruovali, jak se mají před odvodní komisí chovat, když neznají česky. Komise měly pokyn získat co nejvíce branců, takže v podstatě nic neprověřovaly. Jakmile byl člověk odveden, stával se čs. státním příslušníkem a jeho rodina se přemístila do čs. vojenského tábora. Tak bylo zachráněno na 200 čistě rumunských židovských rodin z Bukoviny.

   Do Černovců přijela skupina asi 100 důstojníků poslaných z Velké Británie. K 1. 9. 1944 měl čs. armádní sbor v SSSR 16 451 osob. 7. 9. 1944 zaujaly čs. jednotky pozici severovýchodně od polského města Krosna mezi sovětskými divizemi, den poté začal útok na Krosno a tím i dukelská operace. Ztráty v boji o Krosno jsou odhadovány na 1200 vojáků. Sovětské velení vojenský neúspěch využilo k odvolání Jana Kratochvíla a na jeho místo jmenovalo Ludvíka Svobodu, který pak bezohledně hnal vojáky vpřed v dukelské operaci bez průzkumné a dělostřelecké přípravy.

V meziválečné republice byli početně nejvíce zastoupeni Češi, kteří tvořili až na pár desetin procenta téměř polovinu obyvatel státu. Člověk by očekával, že tedy budou v zahraničních jednotkách nejsilněji zastoupeni. Nebyli. S výjimkou třech perutí RAF ze čtyř a čs. legionu v Polsku nebyli Češi z meziválečné ČSR v žádné zahraniční jednotce početně nejsilnější skupinou. Značně nadproporciálně zastoupeni však bojovali za republiku Židé a Rusíni. Kromě toho mnohem více Čechů bylo povoláno do německých ozbrojených sil, byť odvodu podléhali jen Češi z odstoupených území Německu, aby se bili za nacionálně socialistické Německo.

Československé vojenské jednotky na východě 2

Tomáš Krystlík

1. ČESKOSLOVENSKÝ SAMOSTATNÝ PRAPOR V SSSR

Po internaci v SSSR si někteří komunisté z čs. legionu ustaveného v Polsku přišili sovětské hvězdy na čepice a bolševici jako celek promptně dostali přezdívku „hvězdáři“. Do Olchovců na Ukrajině, kde byl legion umístěn, přijeli v noci na 3. 11. 1939 příslušníci NKVD a odvezli 13 kritiků sovětského systému, údajně dobrovolníků na krátkodobou práci, ač jejich jména četli z připraveného seznamu, ve skutečnosti do GULAGu, mezi nimi i pražského levicového advokáta JUDr. Františka Poláka, tehdy 53letého, bývalého čs. legionáře na Rusi. Seznam ještě v Polsku vypracovali čs. komunisté a předali Sovětům. Po sloučení se se skupinou uprchlou na Volyň čítal čs. kontingent v SSSR 798 osob a byl dislokován v Orankách, pak v Suzdalu. Asi dvaceti vojákům, kteří měli platné pasy a v nich víza do Francie a Rumunska, byl povolen v roce 1940 odjezd do Francie. Další transporty následovaly, aby pak se v nich ustalo. Londýnská vláda po pádu Francie dosáhla jejich obnovení, vojáci odjížděli přes Černé moře a Turecko do Palestiny, poslední transport zbývajících 93 osob, tzv. likvidační skupina, v květnu 1941 podle plánu neodjel a než stačil odjet v náhradním termínu, vypukla válka. Byli to hlavně důstojníci, poddůstojníci a lékaři. Drtivá většina z nich byla nacionalistická, antisovětská, všichni do jednoho byli poměry v SSSR znechuceni, chtěli pryč a byli nešťastní, že nemohou z SSSR odjet. Silně antisovětští byli i budoucí generálové, ministr obrany ČSSR Bohumír Lenc-Lomský a náčelník generálního štábu ČSLA Otakar Rytíř.

   Začátkem prosince 1941 sovětská vláda rozhodla zbudovat jeden čs. samostatný prapor a náhradní rotu v Buzuluku. Dobrovolníci začali přibývat hlavně z táborů GULAGu, ale byli většinou v tak špatném stavu, že museli rovnou do čs. vojenské nemocnice. Jejich mortalita byla vysoká, měli otoky a vředy z podvýživy (až 178 vředů na jednom těle), někteří leželi v nemocnici měsíce. Ti, kteří se mohli jakžtakž pohybovat, byli tak vyhladovělí, že když po zdravotní prohlídce dostali prádlo a uniformy, spěchali podle návyků získaných v GULAGu do města, kde je na trhu vyměnili za jídlo a do kasáren se vrátili v hadrech.

Do sovětských pracovních táborů byli odsouzeni za ilegální překročení hranic, v horším případě nejen za to, nýbrž i za uměle vykonstruovanou špionáž; další byli do nich zavřeni coby cizinci po sovětském vpádu do Polska. Odhaduje se, že z 5000 židovských uprchlíků z ČSR v Sovětském svazu byly nejméně 4000 deportovány do GULAGu, kde minimálně 1500 z nich během platnosti Ribbetrop-Molotovova paktu, za necelé dva roky, zahynulo. Odhad vztahující se na celkový počet uprchlíků včetně nežidovských chybí. Ve vytvořeném 1. čs. samostatném praporu bylo 70-80 % Židů („Mezi mužstvem se jen zřídka našel nežidovský voják.“)

Další čs. uprchlíci a usedlí Čechoslováci byli z polských území zabraných SSSR vyvezeni do asijské části do míst určeného pobytu. Volně mohli v SSSR pracovat až na pár výjimek z řad těch, kteří se v prvních chaotických měsících po záboru Polska přihlásili na práci do důležitých sovětských podniků, pouze političtí uprchlíci, tj. velmi pečlivě sovětskou stranou prověření komunisté. Do jednotek se hlásili Čechoslováci se sovětským občanstvím, synové otců, kteří zůstali v Rusku nebo v Polsku (v části zabrané SSSR) po první světové válce (celkem asi 30 000 Čechů bylo usedlých na Volyni) nebo Čechoslováci, kteří se lety 1926-30 vystěhovali do SSSR. Skladba jednotky byla odhadována na dvě stovky vojáků z řad těch, kteří mohli předtím v SSSR volně pracovat, tedy hlavně politických uprchlíků-komunistů, stovka přišla z řad Čechů a Slováků usedlých v SSSR již před válkou, zbytek byli vězni přišedší z GULAGu nebo internovaní v přikázaném místě pobytu.

   Současně s 1. samostatným praporem se organizovala náhradní rota, kam se umisťovali starší a boje neschopní muži, ženy, děti, ba i celé rodiny a rodiče vojáků. Též pár vojáků, kteří nerozuměli českým vojenským povelům. Pokud mohli, dělali různé pomocné práce. Náhradní rota byla de facto sociální institucí pro rodinné příslušníky čs. vojenské jednotky a čítala i 250 lidí.

   V lednu 1942 přibyl k jednotce zpátky František Polák, odsouzený administrativním rozhodnutím NKVD na přelomu roku 1939/40 na osm let nucených prací táborech GULAGu. Důvody: V Krakově vystupoval podle udání čs. senátora Antonína Zmrhala nepřátelsky proti československým komunistům, podle udáni bývalého redaktora Rudého Práva F. Wagenknechta se měl vyjádřit, že do čs. vlády po osvobození ČSR nesmí být připuštěni komunisté, projevil nepřátelský postoj k SSSR tím, že v internaci legionu v SSSR jako pořadatel oslavy státního svátku 28. října vyškrtl z programu zpěv sovětské hymny, Internacionály, ačkoliv tato měla být podle výslovného přáni podplukovníka Svobody zpívána, učiněn jako bývalý člen politického vedeni čs. legií na Rusi odpovědným za oběti na životech sovětských občanů. O stavu jednotky v Buzuluku Polák píše: „Když jsem přibyl k jednotce do Buzuluku, byla tato jednotka svým složením vyhraněně protikomunistickou, neboť téměř veškeré její mužstvo prošlo předtím pracovními tábory sovětskými, které mu daly názornou představu, co komunismus ve skutečnosti představuje. Také důstojníci, nedávní to absolventi československé vojenské akademie v Hranicích na Moravě a tudíž jen nižších vojenských hodností, byli protikomunistické orientace“.

Před Gottwaldem a čs. komunisty v Moskvě vyvstala potřeba jednotku zkomunizovat. Ale koho pro tento úkol získat? Prostší dobrovolníci projevovali vděčnost čs. vládě i sovětským úřadům, že unikli z GULAGu, se sice dali ovlivnit, ale ne zverbovat pro daný úkol. Inteligentnější a vnímavější stále děsily vzpomínky na to, co v SSSR viděli a prožili. Ale byli tu komunisté-političtí uprchlíci, kteří před příchodem do Buzuluku v SSSR volně pracovali. Z nich a z přistěhovalců do SSSR v létech 1926-30, např. Interhelpo, byli pohovory vedenými moskevskými čs. komunisty vybráni vhodní adepti pro komunizaci praporu. K praporu byli též vysláni coby důstojníci pracovník Kominterny Jaroslav Procházka a řada dalších komunistů, k nim mj. přibyli z GULAGu propuštění komunisté Bedřich Reicin a Imre Roth, kteří ani nemukli o tom, co v sovětských lágrech zakusili, byť oba zbídačení podvýživou museli nejdříve do nemocničního ošetření. (Reicin na jaře 1941 propuštěný gestapem se vystěhovával jako Žid podle závěrů évianské konference z protektorátu do Číny, do Šanghaje, ale z vlaku v Rusku vystoupil, byl zatčen a odsouzen do GULAGu.) Dva důstojníci NKVD byli u útvaru v té době zcela oficiálně, třetí byl zařazen do praporu coby čs. poručík, aniž znal slovo česky, slovensky nebo rusínsky. U každé čety nebo roty byla zřízena funkce politruka, oficiálně maskovaná titulem osvětový důstojník.

   Polák, který se komunizaci praporu stavěl, kde mohl, na odpor, byl spolubojovníkem, legionářem na Rusi Svobodou za souhlasu a podle pokynu dalšího spolubojovníka, legionáře, vyslance ČSR v SSSR Zdeňka Fierlingera (všichni tři si vzájemně tykali) degradován na vojína, vyloučen z armády a po schválení Svobodova postupu londýnskou čs. vládou byl vydán 5. 12. 1942 NKVD, spolu s ním i další tři vojáci. V administrativním řízení NKVD byl odsouzen k pěti letům nucených prací v táborech GULAGu. Byli ale i další, kteří byli vydáni NKVD pro své názory. Polák, když byl v prosinci 1947 propuštěn, musel si doslova vynutit na čs. vyslanectví v Moskvě repatriaci. Do Prahy se vrátil v březnu 1948 přes sovětskou zónu v Rakousku a v září téhož roku uprchl přes Německo do New Yorku. Ostravský advokát s ním předaný NKVD, JUDR. Karel Goliath byl propuštěn následkem útrap ne zcela duševně zdráv do ČSR v roce 1955. O osudu dalších dvou nejsou informace.

   Důstojníkům-židům v předválečné čs. armádě byly vysloužené hodnosti upírány, takže válku mnohdy dosloužili v hodnosti vojína. Nebo např. kapitánu Moše Friednerovi, hodnost nejdříve potvrdili, pak mu ji odebrali. Teprve když si stěžoval u čs. vlády v Londýně, mu ji vrátili. Vojákům-Židům v kterékoliv čs. zahraniční jednotce se bránilo i čs. ministerstvo národní obrany, které bylo silně antisemitské včetně ministra Ingra.

Bez vědomí a proti vůli čs. exilové vlády napsal Svoboda po dohodě s Gottwaldem Stalinovi a žádal pro prapor nasazení na frontě. 22. 11. 1942 bylo Svobodově žádosti vyhověno. Svoboda též prapor cvičil podle předpisů Rudé armády, i když to měl od londýnské čs. vlády výslovně zakázáno. Osobně trestal dvěmi týdny sníženým přídělem jídla vojáky, kteří nemluvili mezi sebou slovanským jazykem. Podle údajů z hlášení Svobody odjel prapor 30. 1. 1943 na frontu v počtu 974 lidí. V Buzuluku zůstala náhradní rota a vojenská nemocnice přeplněná Rusíny-čs. státními příslušníky právě propouštěnými z táborů GULAGu.

(dokončení příště)

Československé vojenské jednotky na východě 1

Tomáš Krystlík

Řeč bude o československých vojenských útvarech podřízených spojeneckému velení. Kde a jakým způsobem byly čs. jednotky na evropských a afrických bojištích nasazeny, je známo a v textu nebude popisováno.

ČESKÉ A SLOVENSKÉ LEGIE V POLSKU

Před okupací českých zemí se komunisté na tuto eventualitu připravili, vybudovali organizaci přechodů do Polska, připravovali doklady pro odcházející osoby. V Ostravě vytvořila skupina členů KSČ vyslaných pražským vedením celý systém od přijímacích složek přes službu vlastních lidí na hranici a doprovody pro prchající až po zabezpečení jejich pobytu po příchodu do Krakova a Katovic. Kromě toho se komunisté do Polska dostávali i přes Svaz přátel SSSR, který měl vybudovánu vlastní organizaci přechodů hranic i vlastní trasy.

Čs. komunisté v Polsku předstírali, že opustili komunistickou politiku a zařadili se do jednotné fronty národa a na základě tohoto podvodného tvrzení vylákali od polských protikomunisticky orientovaných socialistů prostředky pro vydržování všech čs. uprchlíků. Ovládli rozhodující pozice v nově vznikajících politických výborech včetně tzv. britské pomocné akce. Tímto způsobem do svých rukou většinu hmotných prostředků, jimiž pak československou politickou i hospodářskou emigraci ovládli. Zřídili záchytnou síť, včetně táborů, kterou musel projít každý, dokonce záleželo na libovůli komunistů, zda dotyčný byl zaregistrován u britské pomocné organizace British Committee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC) nebo ne. Toho dosáhli tím, že do úřadu britského generálního konzula v Katovicích, levému labouristovi netajícímu se se svými sympatiemi k SSSR, protlačili s pomocí sovětských soudruhů čs. komunistku Novákovou, kterou čs. uprchlíci překřtili na Oko Moskvy. Jejíma rukama procházely všechny žádosti čs. uprchlíků o britská víza a ona doporučovalo konzulovi komu má být vízum uděleno a komu ne. Do velké Británie se tak dostali čelní čs. komunisté s cílem rozvracet čs. exil. Po vzniku československé vojenské skupiny v Polsku byli pro KSČ politicky nevhodní uprchlíci vylučováni z podpory nebo vraceni zpět na hranice do rukou gestapa.

Systém prověřování příchozích komunistů fungoval následovně. O odchodu do emigrace rozhodoval ústřední výbor v Praze a zvláštní zprávou do Polska uprchlíka legitimizoval. Kdo přišel bez takové legitimace, poskytla mu komunistická komise jen prozatímní status a poslala dotaz do Prahy ústřednímu výboru. Odpověď přicházela tak za dva týdny. Komunistické emigranty směřovala komise na Západ, tam je potřebovali pro stranickou práci, do Moskvy šlo jen několik málo jednotlivců.

Jakmile se část československé vojenské jednotky dostala po vypuknutí války do rukou Rudé armády, předali čs. komunisté v jednotce zpracované seznamy údajných nebo skutečných hlavních protisovětských elementů nebo trockistů Sovětům, kteří byli následně vyčleněni a posláni do GULAGu.

   Kromě letců přecházely do Polska z protektorátu civilní osoby a další vojáci, kteří se hlásili do formující se československé vojenské skupiny v Polsku. Uprchlíky židovského původu vraceli Poláci do protektorátu s odůvodněním, že Židů mají v zemi dost. Kromě těch uprchlíků, kteří nemohli být do formujících se čs. vojenských jednotek přijati ze zdravotních důvodů, byly odmítány osoby, které se hlásily k jiné než české, slovenské a rusínské (karpatoruské) národnosti. Tím vznikla i židovská otázka. Ve skupině se záhy svým vlivem prosadila skupina mladých českých antisemitských důstojníků (mezi nimi i mladý poručík, pozdější ministr obrany ČSSR Bohumír Lenc-Lomský) a pod záminkou přísně národního charakteru vojenského tělesa se do druhé poloviny srpna 1939 téměř nepřijímaly osoby židovského původu. Bez překážek ale brali židovské lékaře, protože lékařů byl nedostatek. Nežidovští lékaři mezi uprchlíky téměř nebyli - doma se zmocnili výnosných praxí po svých židovských kolezích, kterým byl vysloven zákaz výkonu povolání. Ze sedmi lékařů vojenské skupiny v Malých Bronowicích bylo šest židovských.

   Teprve později se u židovských dobrovolníků aplikoval zákon druhé republiky(!), podle něhož mohl být přijat židovský dobrovolník pouze tehdy, prokázal-li, že navštěvoval české školy a že se hlásil k výše uvedeným národnostem. Údaje se zjišťovaly hlavně podle zápisů ve vojenských knížkách. Kdo se hlásil za první republiky k národnosti židovské, maďarské, německé, přijat nebyl. Mnozí Židé svůj židovský původ utajili, pokud neznali pouze německy nebo jidiš, a přisvojili si národnost podle jazyka, který ovládali, případně zapřeli své mojžíšské vyznání.

V červnu 1939 dorazil z Velké Británie přes Paříž major Josef Bártík, spolupracovník Františka Moravce, a oznámil skupině rozhodnutí politického vedení emigrace, že dobrovolníci v Polsku budou odesíláni do Francie, aby tam vstoupili do Cizinecké legie. Ujistil všechny, že závazek na pět let je formální a že ihned po vypuknutí války budou všichni uvolněni do československé armády, jejíž vytvoření se v tomto případě předpokládalo. Bartík také vedení vojenské skupiny oznámil zákaz přijímání Židů pro cizineckou legii. Je nepravděpodobné, že se jednalo o jeho osobní rozhodnutí. V Polsku zůstalo asi tisíc čs. dobrovolníků, podle jiných zdrojů 632.

Po vypuknutí války, 3. 9. 1939 vydal tehdejší polský prezident Ignacy Mościcki dekret o utvoření České a slovenské legie v Polsku a mohli do ní vstupovat i polští občané českého nebo slovenského původu. Nakonec jich bylo kolem 1200 a legion chaoticky po skupinách ustupoval před Němci. Největší skupině s pplk. Svobodou (asi 700 osob) přišel z polského velitelství v Tarnopolu rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho (asi 8 km severozápadně od Tarnopolu) postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem Lvem Prchalou a vyrazil večer 17. 9. na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska podél polsko-sovětské hranice vzdálené asi 40 km. Postupující sovětská vojska na polské území však legion zajala. Ve svých pamětech Svoboda tvrdí, že vedl legion rovnou do SSSR.

Další skupiny se snažily dohnat hlavní vedenou Svobodou. Jedna z nich (asi 150 osob) se ocitla na Volyni kolem Kvasilova u tamějších Čechů, druhé (asi 300 osob) se podařilo dojet vlakem do Delatyna, odkud pěším pochodem se po asi 50 km dostali 20. 9. 1939 do Rumunska. Heliodor Píka jim zařídil přepravu do Bejrútu a později vytvořili základ československé jednotky na Středním východě.

ČS. JEDNOTKY NA STŘEDNÍM VÝCHODĚ

Středovýchodní jednotky se postupně vytvářely z židovských dobrovolníků v Palestině, z čs. občanů-dobrovolníků z Balkánu, uprchlíků z protektorátu, kteří dorazili přes Jugoslávii do Bejrútu, z ilegálních židovských přistěhovalců do Palestiny, z čs. vojáků poslaných ze SSSR a z vojáků Cizinecké legie pocházejících z ČSR. Nejdříve se zformoval k 28. 10. 1940 pod vedením podplukovníka Karla Klapálka Československý pěší prapor 11 – východní. Ačkoliv se přihlásilo v roce 1939 do čs. jednotek osm tisíc osob z Palestiny, dostavilo se k odvodu vlivem antisemitismu u praporu a náčelníka vojenské správy Čs. národního výboru v Paříži Ingra, který všemi prostředky hodlal omezit počet židovských branců, jen 1200 osob, z nichž bylo 592 odvedeno a část z nich byla odeslána do Francie, do Agde. Ostatní dali přednost k boji mimo čs. jednotku v řadách Židovských legií.

18. 3. 1941 se prapor přemístil do Egypta a byl doplněn o zajaté příslušníky Rommelova Afrikakorpsu, kteří udali českou národnost. 21. 10. se nalodil prapor o síle 634 mužů na torpédoborce a dorazil přes minová pole do tobrúckého přístavu, kde vystřídal Australany. Ani uprostřed bojů neustaly antisemitské incidenty. Někteří velitelé bili židovské vojáky holemi. Tobrúk byl osvobozen z obležení 10. 12. 1941 a prapor se po různých strážních úkolech vrátil 7. 4. 1942 zpět do Palestiny. Mezi bojem u Tobrúku a odjezdem z Egypta klesala pro nedostatek boje morálka. Mnozí chtěli odjet bojovat k čs. jednotce v SSSR. Všichni, kteří narukovali k jednotce z Palestiny, dostali tři dny dovolené a asi ze 400 vojáků, kteří odejeli za svými rodinami do Palestiny se vrátila k útvaru jen asi desetina. Ostatní prostě dezertovali.

V Palestině byl prapor 22. 5. přejmenován na Československý 200. lehký protiletadlový pluk – východní s jinou náplní činnosti. Následkem mobilizace vyhlášené prezidentem Benešem v prosinci 1941 se začal plnit novými rekruty, takže k 1. 8. 1942 čítal přes 1600 osob, podíl Židů dosáhl 62 %. Armádní statistická data sice udávají z celkových pozdějších 2489 osob 49,98 % Židů, jenže ne všichni židovští vojáci se hlásili k mojžíšskému vyznání a židovské národnosti. Sedmnáct důstojníků bylo odveleno do Svobodovy armády v SSSR, kde panoval jejich zoufalý nedostatek. Útvar byl převelen do Velké Británie a v srpnu 1943 se včlenil do Čs. samostatné brigády ve Velké Británii.

(pokračování)

Agresivní meziválečné Československo

Tomáš Krystlík

 

V minulém blogovém článku byla řeč o agresivní smlouvě - Malé dohodě - která ohrožovala evropský mír. Na rozdíl od ní neobsahovala československo-francouzská spojenecká smlouva z roku 1924 agresivní choutky čs. státu.

To se změnilo o 11 let později, kdy 2. 5. 1935 byla podepsána francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci navazující na smlouvu o neútočení z 29. 11. 1932. V protokolu ke smlouvě, v článku I. se pravilo: „Kdyby Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude závazek pomoci přesto splněn“. Oba státy, členové Společnosti národů, tak deklarovaly, že její stanovy nehodlají dodržovat. Smlouva byla viditelně zaměřena proti Německu. 16. 5. 1935 se připojilo ke smlouvě i Československo za předpokladu, že žádnou akci nebude muset ČSR podniknout bez Francie, což bylo zahrnuto do podpisového protokolu slovy: „Obě vlády zároveň uznávají, že závazky vzájemné pomoci budou mezi nimi účinné jen potud, pokud tu budou podmínky, předvídané touto smlouvou, a pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc ze strany Francie.“ Československo se tím po Malé dohodě připojilo k již druhé vysloveně agresivní smlouvě ohrožující mír v Evropě. Zajímavé je, že o této skutečnosti čeští historici svorně mlčí.

V důsledku této smlouvy nebyl Beneš nucen se snažit o přátelské vztahy s Berlínem. Při příležitosti podepsání čs.-sovětské smlouvy prohlásil 17. 5. 1935 Beneš v rozhovoru se sovětským deníkem Pravda, že o smlouvě se Sovětským svazem snil už dlouho a umožnění vstupu Sovětského svazu do Evropy bylo jednou ze základních myšlenek jeho politického směřování. Bez aktivní účasti sovětských představitelů by zajištění světového míru a rovnováhy sil nebylo myslitelné. Beneš zašel dokonce tak daleko, že Stalinův Sovětský svaz označil za „pevnou záštitu míru v Evropě“, aby při řeči o říjnové revoluci roku 1917 ztratil smysl pro míru docela a bolševický puč přirovnal ke zrodu Československa 28. 10. 1918. „Tyto dvě významné revoluce,“ citovala Pravda Benešův výrok, „tvoří nové a pevně základy pro nové a pevné přátelství mezi našimi národy“. Zahraniční diplomaté v Moskvě rozhovor okamžitě přeložili a rozeslali do celého světa. Benešova ztráta soudnosti přispěla valnou měrou k následné diplomatické izolaci Československa, která přivedla Beneše do začarovaného kruhu: spojenectví se Sovětským svazem oslabilo československé vztahy se západní Evropou, na což mohl Beneš reagovat jen ještě větším přimknutím k Moskvě. Jedinou alternativou k tomu všemu byl smír s Německem – a to si Beneš nepřál.

Uvedený rozhovor poskytnutý Pravdě a Benešovo nadšení vším sovětským vtiskly Benešovi nesmazatelný cejch Stalinova pohůnka. Implicitně to potvrdil i po podpisu smlouvy a svém návratu z Moskvy 24. 6. 1935, kdy Beneš přijal britského vyslance v Praze Josepha Addisona a návštěvu Sovětského svazu mu podrobně vylíčil. Vyprávěl mu o prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků, „placených a živených lépe než v samé ČSR“. Ke „standardu prostého sovětského občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu“. Zásobování obyvatelstva bylo podle Beneše na vynikající úrovni, což potvrzuje i jeho žena, která se vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek zboží. Nejdůležitější informací Benešova sdělení bylo, že komunismus jako ideologie kvapem mizí, Stalin byl sám si byl vědom neúčinnosti komunistické propagandy za hranicemi SSSR. Beneš zdůraznil, že po nástupu Hitlera k moci je „nezbytné získat Rusko pro Západ, aby v Evropě opět mohla být nastolena rovnováha" [Lukeš]. Ve svém hlášení vykreslil Joseph Addison Beneše jako naivního snílka, který se nechal ošálit průhlednými triky moskevských politruků. Dále naznačil, že Beneš se stal souputníkem Sovětského svazu už dřív a že do Moskvy už odjížděl s přesvědčením, že bezpečnost Československa zajistí lépe spojenectví se SSSR než se Západem.

Starý Karel Kramář celou věc zatrpkle komentoval: „Slovanská zrada je dokonána... S kterým národem se to myslí pan ministr (Beneš) přátelit: s tím nešťastným lidem, který umírá hlady, který je mučen v Solovkách (komplex táborů na Solověckých a dalších ostrovech v Bílém moři i na pevnině) a v koncentračních táborech, nebo který jako otroci faraonovi kopal průplav z Bílého moře do Baltického, či s ‚národem‘, který žije v nádheře a přebytku v Kremlu?“

Benešova chvála stalinského Ruska a jeho vnitřních poměrů popudila proti němu a Československu téměř celou Evropu, protože na rozdíl od něj a obyvatel ČSR si všichni mimo ČSR alespoň rámcově dobře uvědomovali, co se v sovětském Rusku odehrává. Na rozdíl od Československa v západních státech proběhl diskurs o bolševických zločinech, politických procesech a koncentrácích. Britští diplomaté a politici byli v rozpacích už nad rozpadem habsburské monarchie a Československu nebyli nikdy většinou přátelsky nakloněni. Například britský chargé d’affaires v Praze Robert Hadow se netajil názorem, že Rakousko a Československo nemají na samostatnou existenci právní nárok a že německá nadvláda v jihovýchodní Evropě je nejen nevyhnutelná, nýbrž i žádoucí. Britští diplomaté v Berlíně i jinde formulovali svá stanoviska ještě ostřeji.

Nerozvážné výroky z úst Edvarda Beneše o situaci v stalinském Rusku postavily hráz mezi ČSR a ostatní evropské země a dohoda se SSSR se negativně se promítla do veřejného mínění ve Velké Británii a dalších zemích. Značná část Evropy začala o Benešovi smýšlet nikoli jako o potenciální oběti Hitlera, nýbrž jako o sveřepém utlačovateli sudetoněmecké menšiny, který dospěl k názoru, že se silným ruským spojencem už není nutné brát na jejich rozumné požadavky ohled. Počínaje rokem 1936 Beneš musel čelit rozšířené představě o ČSR coby spojenci stalinského Ruska proti Evropě.

Střet s Maďarskem

Tomáš Krystlík

Příměří s Rakouskem-Uherskem uzavřené 3. 11. 1918 opomnělo stanovit demarkační čáru mezi novým Maďarskem a jeho sousedy. Velitel Dohody na Balkáně generál Franchet d’Esperey svolil, aby se v tzv. bělehradském příměří ze 13. 11. 1918 objevil pasus o maďarské pravomoci nad Horní Zemí, tedy i nad Slovenskem. Maďarský ministerský předseda Mihály Károlyi pak 17. 11. poslal do Prahy protestní nótu proti českému obsazování Slovenska armádou. Po protestech Prahy Dohoda bělehradskou úmluvu o příměří anulovala. Maďarské vojsko vytlačilo ze Slovenska čs. prozatímní vládu a čs. armádu, obsadilo Turčianský Svätý Martin (dnes Martin) a uvěznilo předsedu Slovenské národní rady Matúše Dulu. Československá vojska se od poloviny listopadu udržela jen v menších oblastech podél moravských hranic.

Spojenci donutili nótou z 3. 12. 1918 Maďary, aby Slovensko opustili. Nóta však nespecifikovala, která území přesně mají být maďarskou armádou vyklizena. Jižní hranice Slovenska měly být podle všeho dány hranicemi komitátů (latinsky comitatus = hrabství; též župa, v češtině se ujal i název stolice) patřících k Horní Zemi, severní byly fixovány zemskou hranicí mezi Uhry a Haličí (mezi Zalitavskem a Předlitavskem). Maďaři měli v úmyslu uspořádat na Slovensku plebiscit, čehož se Češi báli, protože kvůli rozsáhlé maďarizaci Slováků by zřejmě dopadl ve prospěch opětovného připojení se Slovenska k Maďarsku. Milan Hodža, poslaný do Budapešti, podepsal za čs. stát dohodu o demarkační linii. Podle ní v rukou Maďarů zůstával např. Žitný ostrov, Bratislava i Košice. Pražská vláda ji odmítla uznat. Beneš prosadil u Francouzů linii novou, která byla obsahem nóty odevzdané maďarské vládě 24. 12. 1918. Maďarská vláda novou linii neakceptovala, nicméně na nátlak spojenců vojska za ni stáhla. V lednu 1919 bylo obsazení Slovenska čs. armádou dokončeno. Ztráty činily od počátku slovenského tažení asi dvě stovky mrtvých čs. vojáků.

V Maďarsku vznikl 21. 3. 1919 stát sovětského typu. O čtyři dny později Karel Kramář a Edvard Beneš v memorandu Georgeovi Clemenceauovi zdůraznili, že existence ČSR jako bašty proti bolševismu závisí na spojení s Rumunskem, a žádali, aby mohli obsadit Podkarpatskou Rus a tím ochránit železniční spoj k němu. Maršál Ferdinand Foch souhlasil. Rumuni zaútočili proti Maďarské republice rad 16. 4., 27. 4. zahájilo postup i vojsko československé a obsadilo dotyčnou trať a Podkarpatskou Rus. Jenže přitom čs. vojsko flagrantně porušilo na několika místech demarkační linii, vniklo několik desítek kilometrů za ni do maďarského vnitrozemí, zejména v oblasti salgótarjánské uhelné pánve a Miškolce, k čemuž nemělo žádné oprávnění. 20. 5. 1919 zahájili Maďaři protiofenzivu, obsadili přibližně dvě třetiny slovenského území a přeťali Slovensko z jihu na sever až k polským hranicím.

Státy Dohody musely znovu zasáhnout, 13. 6. ultimativně vyzvaly Maďarsko, Československo a Rumunsko k okamžitému zastavení bojů a k respektování hranic stanovených mírovou konferencí. Koncem července se Maďaři ze Slovenska stáhli. Československo stál onen vojenský debakl 1018 mrtvých a 1,2 miliardy korun výdajů, přičemž z vojenského hlediska podruhé prohrálo. Reputaci čs. státu museli opět zachraňovat diplomaté Dohody.

Masaryk si v době bojů s maďarskou armádou zaznamenal: „Invasi všemi silami vrhneme nazpět a využitkujeme vítězství pro naše cíle. Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál.“ Počítal, že ČSR po boku Rumunů a Jihoslovanů by mohla obsadit pravý břeh Dunaje od Komárna až k rakouským hranicím. V rozporu s výroky velmocí, že hranice, které mírová konference určila, jsou neměnné, zvažoval možnost „později s Maďary jednat o úpravě hranic“. Soudil, že výměnami území by přece jen mohl vzniknout koridor s Jugoslávií.

Po skončení střetu s Maďarskem vláda neodvolala na Slovensku výjimečný stav, pro některé okresy platilo i nadále stanné právo. Mělo sloužit jako nástroj k ovládnutí Slováků, mezi nimiž se objevily vážné protesty proti české centralizaci. Vavro Šrobár zavedl tuhou cenzuru a jako protektor dosazený Prahou se snažil potlačit slovenský nacionalismus, spíše vědomí Slováků o dvou samostatných národech Čechů a Slováků, katolicismus, maďarství. Zřídily se i koncentrační tábory a zaplnily se politickými odpůrci čechoslovakismu.

Britský deník Daily Mail na konci roku 1927 zveřejnil informaci o tajných jednáních Francie s Maďarskem v roce 1920, kde Francie uvažovala o odstoupení některých československých území Maďarsku tak, aby hranice mezi oběma státy byla etnografická, tedy jazyková.

Spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem ze srpna 1920, později také s Bukureští, byla uzavřena proti Maďarsku. Její ironický název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z maďarského tisku (Pesti Hírlap, 26. 2. 1920: apró Entente = drobná dohoda, jinak pak užíván výraz Kisantanta, kis = malý). Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později i Rumunsko, ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti některému ze smluvních států. Beneš řadil mezi úkoly Malé dohody zabránit obnovení Rakousko-Uherska a zabránit vzniku jakékoliv podunajské federace nebo celní unie států bývalé c. a k. monarchie. Smlouva obsahovala i tajný dodatek, který stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud by se druhý signatář rozhodl pro samostatnou preventivní akci (rozuměj: napadl by vojensky Maďarsko). Byl to tedy agresivní pakt obcházející stanovy Společnosti národů a ohrožující mír v Evropě.

Mezi roky 1934 a 1936 přijali a pak upřesňovali šéfové generálních štábů států Malé dohody plány pro případ návratu Ottona von Habsburg do Rakouska. V tom případě měla zaútočit na Vídeň čs. armáda z Brna a jugoslávská armáda měla z Mariboru vyrazit na Štýrský Hradec (Graz), přičemž v obou útocích mělo působit po jedné rumunské brigádě.

Střety s Polskem

Tomáš Krystlík

Československo si podle vylhané zásady tzv. historických hranic nárokovalo pro sebe celé Těšínsko, tedy část Slezska nepostoupeného kdysi Marií Terezií Prusku, které mělo zásoby kamenného uhlí a přes které vedlo jediné solidní železniční spojení českých zemí se Slovenskem. Do konce října 1918 většinu Těšínska obsadila polská armáda a 5. 11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle jazykových (etnografických) hranic.To se ovšem Praze nelíbilo a dohodu o demarkaci neuznala. Pražská vláda využila návratu některých vojenských jednotek ze západní fronty a 23. 1. 1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za vojenský konflikt jednoznačně padla na Československo.

Praha se snažila před světem předstírat, že jedná v intencích Dohody a „posílá do Těšínska dohodová vojska pod velením dohodových důstojníků“, a proto ultimátum předávala 23. 1. 1919 Polákům deputace sestavená z pplk. francouzské armády Josefa Šnejdárka, z kpt. armády USA Emanuela Vosky a jako stafáž byli s nimi ještě jeden francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády s tím, že Poláci mají během dvou hodin vyklidit zemi až za řeku Bialu. Jednali bez pověření svých vlád a armád.

Během týdne se podařilo Poláky z většiny území za cenu 45 mrtvých na čs. straně vytlačit. K útoku na Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států. Navzdory tomu, že Francie a Velká Británie původně podporovaly český nárok na Těšínsko, postavily se nyní proti ČSR. Na místo byla vyslána mise vedená generálem Josephem Noulensem a 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně hluboce nesplňující české představy – bílský a těšínský okres dostali do své správy Poláci, fryštátský a karvinský Češi. ČSR se nepodařilo získat celou klíčovou železniční trať na Slovensko přes Bohumín, Třinec do Čadce. Americký generál Taske Howard Bliss se z Paříže v únoru 1919 nechal slyšet: „Osvobozené národy jakmile se objeví, jdou někomu po krku. Jsou jak moskyti, zlotřilí od okamžiku zrození. Veškerou svou energii věnují řinčení zbraněmi“.

Osud Těšínska a území Spiše a Oravy měl být rozhodnut plebiscitem. Pokud by se uskutečnil, vedla by čs.-polská hranice v Těšínsku zřejmě víceméně podle etnografické hranice, kterou schválili již dříve místní činitelé. Místo plebiscitu byla 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska, v té době bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem, s řešením, k němuž konference sama dojde. Nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu.

Českoslovenští železničáři radikalizovaní levicí odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR v době, kdy Polsko zápasilo před Varšavou s Rudou armádou vedenou Michailem Tuchačevským. Vypukly stávky, hrozili stávkou generální. Počátkem července 1920 zablokovali klíčovou bohumínskou dráhu, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi muselo být vyhlášeno dokonce stanné právo. Masaryk s Benešem se podvolili a čs. vláda vyhlásila k nelibosti Paříže 7. 8. 1920 v polsko-ruském konfliktu opětovně neutralitu. Bylo to rozhodnutí Masarykovo. Už 23. 7. o svém rozhodnutí informoval vyslance dohodových mocností se zdůrazněním, že bolševismus nepůjde porazit něčím jako současným polským dobrodružstvím, musí být zničen sociálními reformami. Nesprávně předpokládal, že polská armáda je prakticky poražena, a varoval vysílat k ní francouzské důstojníky. Britskému vyslanci siru Georgeovi Clerkovi pak 23. 7. ve dnech sovětského náporu na Varšavu s rázností až nediplomatickou prohlásil: „Sotva bude možno převážet (přes ČSR) Polákům munici. My jim pomohli tím, že jsme je teď neatakovali.“ Masaryk sice nabyl dojmu, že Clerk „úplně souhlasil“, ten však stále častěji hlásil do Londýna cosi o české sobeckosti, šovinismu apod.

Protiúder přišel z nečekané strany, Maďarsko požádalo státy Dohody o svolení s maďarským obsazením Slovenska a Podkarpatské Rusi s odůvodněním, že Československo není schopno ubránit tato území proti Rudé armádě kvůli radikalizaci čs. levice.

Beneš na přímou žádost Francouzů na začátku roku 1921, aby se Československo zapojilo do protisovětské iniciativy, odpověděl, že sice může dát celý čs. vojenský průmysl Francii k dispozici, nemůže však ze závažných vnitropolitických důvodů vstoupit do protibolševické fronty. Politicky zastával Beneš extrémní názory, věřil, že skuteční demokraté jsou ve své podstatě radikální socialisté, podle něj i ti, kteří budovali stát bolševiků. Beneš byl zásadně proti tomu, aby mocnosti do dění v Rusku zasahovaly vojensky.

Poláci byli vůbec první v Evropě, kteří si v plné míře uvědomili latentní nebezpečí sovětského imperialismu. Masaryk toto nebezpečí podceňoval, Beneš je vůbec neviděl. Józef Piłsudski, původem z Litvy, vědom si potřeby silného smluvního státu, který by tak lépe odolával nebezpečí ze strany sovětského Ruska, navrhl federaci Poláků s národnostními menšinami v polském státě. Pro odpor Ignacy Paderewského a dalších se mu to nepodařilo prosadit. Piłsudski od roku 1921 předpokládal, že Československo (a Rakousko) je státem, jemuž není souzeno dlouhé trvání, a musí v důsledku tlaku zvenčí a odstředivých tendencí zmizet z mapy Evropy.

Střety s Němci českých zemí po založení republiky

Tomáš Krystlík

Ačkoliv se státní převrat 28. 10. 1918 obešel bez obětí na životech,
obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu 1918 si lidské životy
vyžádalo. Podle různých zdrojů bylo na straně českých Němců až 21
obětí, na straně české do deseti. Střety při obsazování německých sídelních
území byly zaznamenány v Mostě, kde bylo zabito šest českých Němců,
Duchcově, Litvínově, Kaplicích a v několika městech jižní Moravy, V Moravské
Třebové stříleli českoslovenští vojáci na náměstí do shromážděných obyvatel,
čtyři německé ženy a jedno dítě zabili, 20 dalších zranili; v Mostu,
Šumperku a Chebu dokonce vyhrožovali dělostřeleckou palbou, pokud jim budou
klást odpor. Vpád čs. vojska byl formálně kryt článkem 4 smlouvy o příměří s
Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci mohli obsadit
jakékoliv jeho území, pokud to považovali za nutné - a Československo k nim
patřilo. Ale ještě na sklonku dubna 1919 si Beneš na mírové konferenci nebyl
jist, zda stát získá celé pohraničí a telegrafoval do Prahy: Pro jistotu
„učiňte všechny přípravy k evakuaci výběžků: ašského, šluknovského,
frýdlantského".

Čeští Němci chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých
provincií v českých zemích k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského
parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce (3. 3. došlo k nepokojům
v Chebu s dvěma až čtyřmi zastřelenými Němci). Přes výzvy ministra obrany
Václava Klofáče, který nabádal československé vojáky k „opatrnosti a klidu“,
přikročilo vojsko a policie po násilném strhávání německých vlajek a
vyklízení ulic a náměstí od demonstrujícího obyvatelstva ve vícero městech k
palbě do shromážděných civilistů, např. v Kadani, Karlových Varech, Ústí nad
Labem, Stříbře a v dalších lokalitách. Celkem zahynulo 54 Němců českých
zemí, mezi nimi i děti a mladiství, 104 bylo těžce zraněno. V Kadani použilo
československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30
těžce zraněných), Kurt Rabl předložil důkazy, že vojsko používalo dokonce
střely typu dum-dum. Klofáč přiznal v Revolučním národním shromáždění (čs.
parlamentu) přehmat, oběti na životech však zatajil. Vzdor snahám čs. vlády
o utajení, byla světová veřejnost o brutálním jednání čs. jednotek
informována. V Paříži už 5. 3. se vyslovil Lloyd George proti rozšiřování
území na úkor cizojazyčného obyvatelstva. Čs. stát se bránil tomuto
britskému požadavku agresivně. 10. 3. podala čs. delegace na mírové
konferenci nótu, v níž obviňovala z organizování vojenských provokací,
vzpoury a z vysílání teroristických komand Rakousko. To podalo 13. 3.
obrannou nótu, načež byl ustaven a vyslán na místa činu mezinárodní
vyšetřovací výbor, který ve zprávě z 12. 4. konstatoval, že rakouská
aktivita v inkriminovaných nepokojích nebyla zjištěna.

ČSR též porušila flagrantně mezinárodní právo oběžníkem ministerstva vnitra
z 24. 4. 1919, kdy čs. občanství příslušelo všem osobám s domovským právem v
obcích, kde čs. stát vykonává právo svrchovanosti, za něž bylo automaticky
považováno území, které bylo obsazeno čs. vojskem. Vše před podepsáním
mírové smlouvy, která konečně německá sídelní území Československu přiřkla.

23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik
lidských obětí. Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 se národnostní napětí se
ještě zvýšilo, v řadě německých měst docházelo k nepokojům. Proti srocením
zasahovala československá armáda, došlo opět k jedné oběti na životě na
německé straně. Na podzim 1920 v řadě sudetských měst projevily z české
strany násilí a vandalismus, davy Čechů ničily pomníky vybudované německým
obyvatelstvem, přepadaly německá kulturní zařízení i hospodářské podniky,
pořádaly protiněmecké manifest a podobně. V Chebu byla naopak demolována
česká škola.

Po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem se národnostní potyčky
přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo hereckým výborem za pomoci
rozvášněné české nacionalistické „ulice“ obsazeno německé Stavovské divadlo
(dnes J. K. Tyla). Českými nacionalisty bylo přepadeno Kasino, tradiční
středisko německého společenského života, byly obsazeny redakce deníků
Prager Tagblatt a Deutsche Zeitung Bohemia (jedněch z nejstarších novin v
Čechách). Těchto akcí se aktivně zúčastnili navrátivší se legionáři, ale i
měšťanské vrstvy obyvatelstva, vedeni aktivisty z řad legionářů, národních
demokratů a národních socialistů popouzeni nacionalistickým českým tiskem.
Státní orgány do konfliktů nezasahovaly, tzn. nechránily německá zařízení a
osoby před násilím. Primátor Baxa dokonce obsazení Stavovského divadla
schvaloval. V parlamentu Němci odpověděli obstrukcemi a v důsledku došlo i
tam ke konfliktům a výtržnostem, které opět vyvolaly další nepokoje.

Když v lednu 1921 řekl vyslanec Karel Krofta premiéru Janu Černému, že v
Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i „nacionalističtí
fascisté“, viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní
bouře a přiznal: „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by
tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko.“
Nacionálně rozvášněnou atmosféru doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily
divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit
částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku.

V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec George
Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele „byla
atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky), a její
zdravotní stav hrozí smrtí.“ Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs
vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře
představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu
státu na mnohem šovinističtější linii.

V létě 1921 se začaly do pohraničí vypravovat celé vlaky s českými
šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a
střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem
byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno.

K násilí sáhlo Československo i v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál
letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně.
Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. I v čistě českých
oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se
Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V
Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, bylo 12 mrtvých
Němců a 10 zraněných a v okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj
ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře
ošetřujícího zraněné: jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to
největším údivem... že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily
obzvláště těžká ranění“. Jinými slovy: čs. ozbrojené složky použily proti
demonstrantům střely typu dum-dum.

Mobilizace proběhla zcela neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech
zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35, v Brně 31, v
Bratislavě 28, ale v Chomutově 62 % vojáků. Legionáři mezitím strhli sochu
Marie Terezie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zasahovaly
ozbrojené složky státu v rámci stanného práva, incidenty byly krvavé, mrtví
byli hlavně z řad slovenských Maďarů.

V roce 1923 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl
důstojnictva z řad čs. Němců. Všichni důstojníci, kteří neabsolvovali
alespoň čtyři třídy českých škol, dostali rozkaz se podrobit „přísné zkoušce
z jazyka služebního, z českých dějin a literatury“. Pro velení byla zřejmě
zcela zásadní znalost české literatury. Seznam otázek z literatury obsahoval
i takové absurdity, jak že se jmenovali babiččini psi v Babičce Boženy
Němcové. Z důstojníků německé národnosti trvale nevyhovělo 68,4 %, byť
běžnou češtinu ovládali, protože jinak by nebyli do čs. armády z
rakousko-uherské armády převzati, dále 16,6 % Čechů, 13,7 % Slováků a 13,3 %
Rusů. Evidentně se jednalo o etnické čištění.

Hitlerovy mírové snahy

Tomáš Krystlík

Hitler se pokoušel předejít válce s Velkou Británií ještě 28. 8. 1939, dva dny před napadením Polska a to prostřednictvím švédského vyjednavače Birgera Dahleruse. Velká Británie později důsledně utajila, že Dahlerus předložil Hitlerovu nabídku k zachování míru ještě před začátkem druhé světové války, protože nechtěla přijít o podporu dosud neutrálních USA. Hitler také 1. 9. 1939 zapřísahal vyslance Francie v Berlíně Roberta Coulondra, aby Francie nevyhlašovala kvůli Polsku Německu válku, že chce jen návrat Danzigu do Německa a dopravní koridor do východního Pruska.

6. 10. 1939 učinil Hitler ve svém projevu veřejně nabídku:

„Mou hlavní snahou je očistit naše vztahy s Francií ode všech stop zlé vůle a učinit je přijatelné pro oba národy... Německo proti Francii nevznáší žádné nároky... Dokonce jsem odmítl byt jen zmiňovat problém Alsaska-Lotrinska... Vždycky jsem dával Francii najevo své přání navždy pohřbít naše odvěké nepřátelství a usmířit tyto dva národy, které se oba honosí zářivou minulostí... O nic menší úsilí jsem vynaložil na to, abych docílil anglo-německého porozumění, ne, víc než toho, anglo-německého přátelství. Nikdy a nikde jsem nejednal v rozporu s britskými zájmy. A ještě dnes věřím, že v Evropě a na celém světě může být skutečný mír jedině tehdy, když Anglie a Německo dospějí k porozumění... Proč by se tahle válka na západě měla vést? ... Otázka znovuzřízení polského státu je problém, který se nevyřeší válkou na západě, nýbrž výlučně za účasti Ruska a Německa."

Hitler ve svém projevu letmo zmínil i celou škálu otázek, které bude nutné vyřešit u konferenčního stolu a nikoli na bojišti: otázku německých kolonií, oživení mezinárodního obchodu, „bezpodmínečně garantovaný mír“, vyřešení etnických otázek v Evropě. Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se 12. 10. vyjádřil, že Hitlerovy návrhy jsou „vágní a neurčité“ a „neobsahují žádné návrhy na nápravu křivd způsobených Československu a Polsku“. Že Německo má zájem na míru, dosvědčuje i průběh evakuace britského vojska z Dunkerque, kdy Wehrmacht šetřil životy britských vojáků. Do poloviny června 1940 učinilo Německo Velké Británii různými cestami a prostředníky celkem 16(!) nabídek k míru. Další mírový pokus ztroskotal ve Venlo, zpackaným únosem dvou britských agentů z Holandska do Německa, a od té doby převzal věc výhradně Hitler, Heß a jejich dva poradci Karl a Albrecht Haushoferovi a přísně ji utajili. Další tajné německé návrhy na mír následovaly, takže nakonec jich bylo více než dvě desítky. Rudolf Heß s nejvyšší pravděpodobností jednal před odletem do Skotska dvakrát se zvláštním britským vyslancem ve Španělsku Samuelem Hoarem v Curychu.

Předtím převzal 14. 11. 1940 Samuel Hoare od papežského nuncia v Madridu německé mírové podmínky:

„Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Francie budou nezávislé svobodné státy, které si budou moci zvolit vlastní ústavu a vládu; musí však být vyloučena opozice vůči Německu a poskytnuty záruky, že neproběhnou odvetné akce. Německo stáhne své vojenské síly, nebude na tyto země uplatňovat vojenské nároky, a je připraveno jednat o formě reparací za škody způsobené během záboru.

Všechny útočné zbraně budou zničeny a pak budou ozbrojené síly zredukovány tak, aby odpovídaly ekonomickým a strategickým potřebám každé země.

Německo požaduje navrácení svých bývalých kolonií, ale nevznese již žádné další územní nároky. Jihozápadní Afrika by nemusela být nárokována. Německo je ochotno uvažovat o vyplacení odškodného za vylepšení, jež byla v těchto koloniích provedena od roku 1918, a o odkoupení majetku od současných vlastníků, kteří by projevili přání odejít.

Politická nezávislost a národní identita polského státu bude obnovena, ale území obsazené Sovětským svazem bude z diskusí vyloučeno. Československu nebude bráněno v rozvoji jeho národního charakteru, ale zůstane pod ochranou Říše.

Měla by být prosazena širší evropská ekonomická solidarita a řešení důležitých ekonomických otázek prostřednictvím jednání a porozumění mezi evropskými národy.“

Novější německé mírové návrhy z té doby nejsou známy.

Jenže v té době byl již ministerským předsedou Churchill, který nebyl nakloněn uzavřít s Německem mír, chtěl Německo coby největšího britského konkurenta ekonomicky zničit, viz jeho výroky, nemohl tudíž připustit, aby Německo ovládalo hospodářsky celou kontinentální Evropu, navíc potřeboval do války zatáhnout USA. Znal potenciální cíle Německa: Rusko po Ural a Střední východ až po Irák. Kdyby Německo expandovalo jihovýchodním směrem, bylo by ohroženo britské koloniální panství a zásobování Velké Británie ropou z oblasti Mosulu. Bylo mu jasné, že Velká Británie nemůže delší dobu vydržet devastující nálety Luftwaffe (s nočními kobercovými nálety k zastrašení německého civilního obyvatelstva začala RAF, Luftwaffe se pak jen přizpůsobila), byť před invazí chráněna dvacetimílovým pásmem vody, a že dost britských politiků si přeje mír s Německem. Navíc zde byla nejistota, zda Hitler dodrží své slovo - z minulosti bylo známo jeho porušení mnichovské dohody ze září 1938 a smlouvy o neútočení s Dánskem z května 1939. Řešením pro Británii by bylo, kdyby Německo otevřelo druhou frontu proti SSSR, protože by pak nemohlo koncentrovat jako dosud své letectvo proti Velké Británii. Za tím účelem začalo oddělení SO1 britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) hrát s Němci, konkrétně pouze s Hitlerem, Heßem a jejich dvěma poradci, zpravodajskou hru, kdy předstíralo, že ve Velké Británii je relativně velká skupina politiků přejících si mír s Německem, což byla pravda, a že jsou s to kvůli jeho prosazení svrhnout Churchillovu vládu, což skutečnosti neodpovídalo. Hitler měl nabýt dojem, že Británie s ním uzavře mír, tedy že může napadnout SSSR. Hitlerův rádce z oboru geopolitiky Karl Haushofer sice předpokládal německou expanzi na východ Evropy, ale v časovém horizontu sta let a mírovými prostředky. Byl to ze strany Churchilla chybný odhad, který mu, kvůli agresivním nárokům SSSR vůči Německu, viz požadavky Molotova z konce roku 1940, vyšel.

V listopadu 1940 navštívil Molotov Hitlera v Berlíně a předložil nové ultimativní sovětské požadavky s tím, že rozdělení zájmových oblastí východní Evropy podle tajné doložky německo-sovětského paktu ze srpna 1939 dosloužilo a je třeba ujednat nové. Žádal pro SSSR volnou ruku ve Finsku, v povodí Dunaje, v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, Turecku se svými úžinami, Írán, Řecko, Jugoslávii, výstupní úžiny z Baltského moře a Špicberky. Dále, aby Němci vyklidili polské území až k linii ruských hranic z roku 1914, tj. včetně Varšavy. Stalin se totiž mylně domníval, že Německo je vyčerpáno neúspěšnou bitvou o Anglii. Přijetím sovětských podmínek by Německo přišlo o strategické zásoby ropy v Rumunsku a připustilo by vliv komunismu až po hranice s Německem a Itálií. Hitler odmítl a vydal operační směrnici Barbarossa zabývající se vpádem do SSSR.

Heß při svém letu do Skotska 10. 5. 1941 zcela jistě s sebou vezl detailní mírové návrhy. Ty se ovšem dostaly do rukou Britů a hned se údajně ztratily, takže se neví, co v nich bylo. Velká Británie dodnes pečlivě utajuje, pokud je již nezničila, klíčové dokumenty a výslechy související s Heßovým letem do Skotska. Archiv SOE byl nedlouho po válce z 80 % zničen požárem. Že byl německý emisar, ale ne Heß, očekáván v určitou hodinu na letišti u skotského zámku Dungavel House, je z indicií jisté. Heß totiž kroužil po odhození dodatečných nádrží svého letadla Messerschmitt Bf 110 (Me-110) celou hodinu nad Severním mořem, než se vydal k pobřeží. V roce 1999 se vynořily důkazy, že dva piloti létající na hurricanech ze základny RAF Algergrove, shodou okolností Češi v RAF, Václav Bauman a Leopold Šrom obdrželi rozkaz stíhat osamělé německé letadlo směřující k Firth of Clyde asi 60 km od Algergrove. Když se chystali na letoun zaútočit, ve sluchátkách jim zazněl příkaz velitelství stíhacího letectva skončit akci a vrátit se. Seržant Bauman se domníval, že došlo k omylu, sdělil, že se nacházejí na dostřel, ale byl přerušen a rozkaz byl mu důrazně zopakován. V té chvíli byl Heß vzdálen asi devět letových minut od Dungavel House.

Svědectvími členek WAAF (Women's Auxiliary Air Force, Ženské pomocné letecké sbory) lze doložit, že přistávací světla na přistávací dráze byla přes panující přísná nařízení o zatemnění rozsvícena, ale posléze vypnuta, aby se už nerozsvítila. Pravděpodobné vysvětlení spočívá v tom, že Heß se vysílačkou letišti ohlásil, prozradil svou identitu a lidé z SO1 propadli panice z příletu druhého nejvyššího muže nacionálně socialistického Německa - protože když se vydal vyjednávat on, tak Německo to myslelo s nabídkou míru smrtelně vážně. A jak by pak vláda a Churchill zdůvodňovali veřejnosti svévolné, téměř dvouroční prodlužování války, tedy i zbytečné britské civilní oběti a ekonomické ztráty? Pak ony dvě ženy z WAAF dvakrát slyšely letadlo přeletivší v temnotě nad zámkem Dungavel House. Heß, když mu došlo palivo, seskočil padákem. Podle dalších výpovědí žen WAAF byly do zámku koncem jara 1941 dodány dvě obrovské bedny, které byly podle nápisů expedovány ze závodů Messerschmitt v Augsburku. Obsahovaly přídavné benzínové nádrže. Pravděpodobně byly původně určeny španělskému letectvu, která měla tento typ letounu ve výzbroji. To znamená, že Britové počítali s odletem emisara zpět do Německa.

Další děj je znám.

Axiom č. 12 - Němci chtěli Čechy jako jediný národ v jimi okupované Evropě přenárodnit

Tomáš Krystlík

Politikou německého nacistického státu nebylo fyzické vyhlazení českého národa. Prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v Sudetech): přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak zdůrazňuje historik Detlef Brandes, nesměl být podle nich český národ „deklasován“ nebo z rasových důvodů proměněn v „pomocný národ“.

Protože si nacionální socialisté do té doby pohrávali s myšlenkou osídlit české země, staré to území Svaté říše římské, německým živlem, stálo v memorandu K. H. Franka Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940 následující: „Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“

V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a von Neurath, kdy dal Hitler Frankovi za pravdu, se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu na souvislém území bude i budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.

2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí (Warthegau), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.

3. Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta(!) let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“

12. 10. 1940 se Frank u Hitlera dověděl, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů hned. Frank po příjezdu do Prahy uložil podřízeným rozpracovat Hitlerovy pokyny podle hospodářských oborů. Útržkovité informace ze zpracování se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s propagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme být zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“

Z výpovědi K. H. Franka po válce před československým soudem: „Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou ale dobře fungující zpravodajskou službou. Prostřednictvím ní věděl, že bylo gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále tematizovaly otázku vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysídlovacích plánech tedy chtěl gestapo předstihnout tak, aby ze své strany neoznámilo české vysídlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Dolní Podunají se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátu Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout německý element. Čeští a moravští Čechové... by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.“

Reinhard Heydrich, jako zastupující říšský protektor, nastínil technické detaily zacházení s Čechy v tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 v Černínském paláci v Praze. Podle něj existují různé skupiny: „jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme... Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“. Nezapomněl však zdůraznit: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“

Z rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence mládeže proti tuberkulóze, vyplynulo, že Češi jsou v průměru nordičtější než sudetští Němci, východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů. Výsledky byly utajeny.

20. 5. 1942 Hitler řekl: „Už nyní by bylo možno udělat z Čechů fanatické přívržence říše, kdyby se jim jako labužníkům daly dvojnásobné dávky a nikdo je neposílal do boje na Východ. Považovali by pak za morální povinnost dvojnásob pracovat ve zbrojním průmyslu a tak dál."

Karl Hermann Frank ještě v březnu 1944 varoval v tajné řeči k úředníkům a funkcionářům Říšské župy Sudety v Karlově Studánce před „povrchním a nedbalým posuzováním české otázky“ a že „po vítězství nebude tento problém vyřešen během několika let“. A shrnul: „Konečný cíl nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být zaměřen na to, opět získat půdu a na ní sídlící lidi pro němectví a pro říšskou myšlenku. Existují dvě možnosti, jak toho můžeme dosáhnout. Buď (a) úplným vystěhováním Čechů z Čech a Moravy mimo říši nebo (b) ponecháním větší části Čechů v Čechách a na Moravě a použitím nejrůznějších k asimilaci a změně národnosti podle x-letého plánu. Přitom lze sledovat tři základní linie: (1) Změna národnosti Čechů rasově vhodných, tedy z hlediska krve pro nás žádoucích. (2) Vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a všech destruktivních živlů vrstvy inteligence, jež je říši nepřátelská. (3) Znovuosídlení tohoto uvolněného prostoru čerstvou německou krví.“ A připojil k tomu důvody ze shora uvedeného svého memoranda Hitlerovi z roku 1940.

Sturmbannführer Walter Jacobi z protektorátní centrály SD sděloval 3. 5. 1944 vedoucímu úřadu německého státního ministra pro Čechy Moravu Robertu Giesemu: „Až bude dosaženo vítězství, pak pracovní možnosti a možnosti vzestupu, které Říše bude nabízet v celé Evropě mladým českým generacím potlačí nacionální nebo dokonce šovinistické tendence ve prospěch sociálních požadavků. Neboť sociální program nacionalismu je jeden z nejsilnějších propagačních prostředků říše pro ,výkonný a pracovitý český národ´. Dle zdejšího mínění bude pouze otázkou velkorysé německé organizace, aby se Čechům splnila jejich sociální přání a poskytly se jim ve všech oblastech života možnosti k vzestupu a výdělečné činnosti ve velkoněmeckém prostoru“ To jsou poslední známé německé záměry o zacházení s Čechy.