sobota 29. listopadu 2014

Česká hloupost – novela zákona o pozemních komunikacích



Tomáš Krystlík

Čtenáře odkazuji k článku http://byznys.lidovky.cz/statisicum-aut-hrozi-zanik-boji-se-bazary-i-majitele-veteranu-puw-/doprava.aspx?c=A141124_170702_ln-doprava_pave

Podívejme se nyní, co české hlavy vymyslely za paskvil, který bude stát stát horentní sumy peněz vynaložených kvůli nepatrnému přínosu. Novelou se má omezit vysoký počet dočasně odhlášených vozidel. Majitelé stovek tisíc aut takto odhlášených (odhady kolísají od 250 000 do 1 000 000) budou příští rok vyzváni, aby nahlásili radnicím místo stání těchto aut a k čemu je používají.

Rozesílání písemných výzev není ovšem zadarmo. V Německu spočetli, tuším v roce 2009 pro rok 2008, že standardní dopis s nějakou výzvou vytištěnou z počítače, kde úředník jen doplní datum a adresu, ba se ani nepodepíše, odeslaný obyčejnou poštou (porto: 0,55 €) přijde erár v průměru na 52 € za plat úředníka, za provoz kanceláří a budov, kde úřaduje, za papír, obálku, saze v tiskárně, za opotřebování přístrojů. Protože v Česku nebudou dnes srovnatelné náklady o mnoho nižší, dejme tomu, že činí 30 € za úřední dopis, bude stát tato akce hned zpočátku minimálně 250 000 . 30 . 27,6 = 207 000 000 CZK. V případě milionu takových aut to přijde komuny na 828 milionů korun. K tomu se musejí připočíst i počáteční náklady za vyhledání a nakonec za vyčlenění takových vozidel z registru. Velmi účelné vynaložení vybraných daní, že?

Neodpovědí-li majitelé vozidel radnicím, budou jejich auta definitivně vyřazena z evidence, což znamená novou nákladnou korespondenci úřadů s majiteli plus náklady na vymáhání pokuty od hříšníků minus vybrané pokuty. Zase to bude stát minimálně dalších několik desítek spíše stovek milionů korun za úkony státní správy. Že taková auta pak nikdy nebude možno přihlásit, jak se praví v novele, odporuje zdravému rozumu. Proč by se nemohla znovu uvést do provozu?

Novelou bude zavedena povinnost pro nového vlastníka zažádat o registraci vozu na sebe do 10 dnů. To bude podle výše uvedeného článku v Lidových novinách zničující pro autobazary, protože na auta stojící za plotem autobazaru budou muset platit povinné ručení, což je ukázkový příklad české nedomyšlenosti nového zákonného opatření. Auta převádějí na sebe i autobazary v západní Evropě, jenže tam existují tzv. převozní značky, pár kusů lakovaného hliníku s jiným vzhledem než běžné značky (v Německu červenobílé), které s příslušným technických průkazem znějícím na autobazar nebo autoopravnu platí pro jakékoliv jimi prodávané vozidlo, pokud jsou na něm připevněny. Má to výhodu, že se platí jen jedno, sice poněkud vyšší, ale jen jedno povinné ručení. Zájemce o vůz se může s ním projet. Obvykle má bazar nebo opravna aut k dispozici dva nebo více párů takových převozních čísel.

Takže by to chtělo, aby navrhovatelé novely zákona (ministerstvo), zákonodárci (poslanci a senátoři PČR), úřady, nakonec i novináři jen trochu přemýšleli. V normálním státě by se zvedla velká vlna protestů, co že je to za nesmyslnou novelu, která okrade stát o peníze – tedy každého jeho obyvatele. Jenže jsme v České republice, kde nikdo z výše uvedených snad vůbec nepřemýšlí.


www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ceska-hloupost-novela-zakona-o-pozemnich-komunikacich-347888

 

úterý 25. listopadu 2014

KDO VLASTNĚ ZAVINIL DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU?



Tomáš Krystlík



Obvykle se uvádí, že Německo přepadením Polska. Vedle Německa jako spoluviník se občas ocitá i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení 16 dní po vypuknutí polsko–německé války. Srovnáním sovětského návrhu textu smlouvy a její tajné doložky s podepsanou a platnou německo–sovětskou smlouvou zjistíme jen malé rozdíly, obsah tajné doložky byl sovětskou představou, co by mělo nastat, jen mírně korigovanou německou stranou.


Na začátku bylo naprosto fatální ujištění britské vlády vládě polské z 31. 3. 1939 po první, částečné polské mobilizaci: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva a francouzská vláda by jim ihned poskytly veškerou podporu, která bude v jejich moci“. Tím bylo zajištěno, že Polsko kdykoliv a dle své libovůle může vyvolat celoevropský konflikt. Německo již měsíce jednalo s Polskem o přičlenění Danzigu, spravovaného Společností národů a Polsku nepatřícího, opět k Německu a vybudovat dopravní koridor (dálnici plus železnici) do Východního Pruska vedoucí pár desítek kilometrů přes polský přístupový koridor k moři.


Společnost národů považovala mobilizaci za agresi a formálně nevypovězenou válku. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Německo (stejně jako o rok předtím v případě ČSR) ani jednou. Podle tohoto kritéria válku vyvolalo Polsko.


F. D. Roosevelt schválně neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl podrobně znám v den podpisu smlouvy. Taktéž nic neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny s obsahem tajné doložky ke smlouvě. Lze předpokládat, že kdyby Poláci znali úmysly SSSR s východním Polskem, raději by se s Německem dohodli v otázce Danzigu a dopravního koridoru, aby odvrátili rozpad polského státu.


Francie se podvolila tlaku Velké Británie, Slovensko tlaku Německa a vstoupily po jejich boku do evropské války, která se později rozrostla ve světovou.


Nechť laskavý čtenář sám posoudí podíl míru viny jednotlivých aktérů na rozpoutání války.

pondělí 17. listopadu 2014

Jak čeští historici lžou



Tomáš Krystlík

Když jsem četl v posledním vydání týdeníku Respekt dopis historika Jiřího Kubíka redakci, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Ukázkový to příklad lži českých historiků. Zde je:

„Děkuji vám za komentář (Respekt 45/2014) o režisérce Rudinské a jejím filmovém portrétu Pavla Wonky. Jen, prosím, opravte v tiskové opravě vaši nepřesnou zmínku o Pavlu Wonkovi coby „neodsunutém sudetském Němci“.

Tím Pavel Wonka totiž nikdy v životě nebyl. Tuto mimořádně záludnou legendu (ne o něm, ale o jeho otci) vymyslel nějaký bezcharakterní úředník před sedmdesáti lety a od té doby to v lidovém podání pronásleduje celou rodinu Wonkových v každé generaci. A běží to dodnes, takže je nejvyšší čas uvést to na pravou míru.

Němcem byl pouze dědeček Pavla Wonky František, antifašista a sociální demokrat. Za války se scházel s Čechy a mluvili celé roky jen o pádu Hitlera. Viz přílohy. Proto nemohl být vůbec odsunut a ani nebyl.

Otec Pavla Wonky Ludvík Wonka byl už jenom polovičním Němcem a za první republiky se již roku 1930 přihlásil k české národnosti, viz příloha. Za války pomáhal ruským zajatcům, a proto i přes snahy rudých fanatiků ho po válce uvěznit byl už roku 1946 z nařčení z kolaborace zcela rehabilitován s velikou omluvou.

A Pavel Wonka byl po obou českých rodičích Čechem jako poleno. Narodil se osm let po válce roku 1953, čili dávno po odsunech, německy vůbec neuměl, s nikým z dávných předků strýce z Německa nebyl ve styku. Ani by se s nimi nedomluvil.

Jiří Kubík, Konfederace politických vězňů ČR, historik“


Že Wonkovi byli sudetští Němci, není legenda. Kdyby kdokoliv z nich, František, Ludvik (krátké „i“, račte se podívat do Vámi připojených příloh, historiku Kubíku!), jejich manželky a děti, tedy i po válce narozený Pavel nebo jeho bratr, se dostavili na území Spolkové republiky Německo, byli by uznáni za vyhnance (Vertriebene), v pozdějších letech za pozdní vysídlence (Spätaussiedler) se všemi náležitostmi: odškodnění za zanechaný majetek, náhrada let odpracovaných v Československu do německého důchodu atd. Z německého hlediska byl Pavel Wonka sudetský Němec, tedy tvrzení ve filmu paní Rudinské je korektní.

Kdo neuvažuje, pro toho to vypadá jednoduše. Otci Pavla Ludvikovi Wonkovi byla jako šestiletému při posledním československém sčítání lidu v roce 1930 zapsána do sčítacího archu československá národnost, což potvrzuje jedna z příloh Kubíkova dopisu. Sám se jako nezletilý se přihlásit k Čechům nemohl, museli to za něj učinit rodiče, ne že se sám k československé národnosti přihlásil, není-liž pravda, pane Kubíku? Z toho nezvratně plyne, že při sčítání lidu v roce 1930 se jeho otec František hlásil k národnosti československé a ne k německé, jak tvrdí Jiří Kubík. Na základě toho se po válce František i Ludvik stali opět československými občany československé národnosti a tudíž nebyli jako Němci odsunuti, navzdory tomu, že Ludvik sloužil ve Wehrmachtu. Pak byl z českého hlediska i syn Ludvika Wonky Pavel Čech.

Jenže historik má povinnost jít věci na kloub. 20. 11. 1938 byla s Německem uzavřena smlouva o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z. a n., Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, která stanovovala, že říšskoněmeckým státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost (!) a pozbývají československé státní občanství českoslovenští státní občané, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou příslušnost získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.

Kdo splnil ony předpoklady, obdržel automaticky bez ohledu na národnost (!), tedy i proti své vůli, říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s přidělenou německou státní příslušností československou národnost, teoreticky jakoukoliv, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého státoprávního hlediska byli a jsou dodnes Němci definováni stále platným zákonem o říšské a státní příslušnosti z 22. 7. 1913 (Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz, RuStAG) pouze německou státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die deutsche Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost).

Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti optovat nesměly. Optovavší pak s protektorátními pasy prožili v odstoupených územích válku. Jelikož Ludvik nastoupil službu v německých ozbrojených silách, což mohli jen němečtí státní příslušníci, protektorátní příslušníci nikoliv – jak vyplývá z jednoho zachyceného svědectví, jehož kopii Kubík ke svému dopisu přikládá – tak František Wonka s rodinou neoptoval. Z německého hlediska se stali Němci a zůstali jimi. Právní stát nezbavuje své občany státní příslušnosti. A nárok na německou státní příslušnost se dědí. Tedy Pavel Wonka by dostal, kdyby se dostavil do SRN, německou státní příslušnost. Když tento nárok měl, byl Němec. Podle původu sudetský Němec.

To vše musí seriózní historik vzpomenout, když píše stať pro širokou veřejnost. Neudělá-li to, podává historická fakta lživě. Že se tak děje ještě 69. rok od skončení světové války, je otřesné.

neděle 16. listopadu 2014

Možný průběh předání moci v roce 1989


Tomáš Krystlík

Po e-mailových dotazech, kdo z Charty 77 nebyl levičák, kdo vlastně zorganizoval předání moci, po novém vydání Analýzy 17. listopadu 1989 Miroslava Dolejšího a po kritickém pohledu z pera Václava Junka (http://nassmer.blogspot.de/2014/11/listopad-89-vyroci-znehoz-je-dobre-se.html) a dalších popudech považuji za potřebné, aniž bychom zacházeli do podrobností, nastínit hlavní rysy tehdejšího předání moci. Většina pokynů byla tehdy předávána po stalinsku telefonicky nebo ústně - metoda zavedená samotným Stalinem, aby se nezanechávaly písemné stopy - protokoly z jednání se často nepořizovaly.

Charta 77 jako disent byla složena téměř výhradně z levičáků – jediní mně známí nonlevičáci byli Václav Benda, Bohumil Doležal a Jiří Vaněk. Je to logické, protože zpět do politiky se snažili dostat především bývalí komunisté vyhození po prověrkách v roce 1970 z KSČ. S nimi se nechali do disentu zlákat umělci, kterým tzv. schvalovací komise nepovolily vystupovat nebo svá díla předvádět. Jejich alkoholické výstřelky nechme stranou, i to, jak byli čelní chartisté z ciziny finančně podporováni, poznamenejme však smutný fakt, že sice chtěli převzít moc, ale nikdo je nenaučil vládnout nebo to s nimi nenacvičil.

Gorbačovova perestrojka, glasnosť a neochota nechat zasahovat sovětskou armádu ve prospěch bolševických satrapů ve státech sovětského bloku byla příčinou, že se všechny pravověrné komunistické režimy, v té době s výjimkou ČSSR a Rumunska, kde se je ještě nikdo nepokusil svrhnout, zhroutily. Členové ÚV KSČ se až na výjimky svých postů vzdát nehodlali a hrozilo, že v případě nepokojů by mohli k jejich potlačení použít i armádu. Jednotlivým správám StB bylo jasné, že by tomu měly nějak předejít. Zejména v rozvědce (I. správa SNB) byli chytří lidé, kteří si dokázali spočítat, že bez podpory SSSR režim v dohledné době tak jako tak padne a že by eventuálně mohl hrozit, jako v NDR, státní bankrot.

Jak tedy v tomto vyšachovat vedení KSČ a přimět jejich členy k rezignaci? Někoho zřejmě napadlo, že kdyby světové veřejné mínění řeklo: „A už dost násilí!“, že by stranická a státní moc couvla a tím se vyloučilo velké krveprolití. Tak se zrodil nápad s usmrceným studentem Šmídem, kterého zahrál Ludvík Zifčák, příslušník StB a agent provokatér ve studentském hnutí, který měl vliv na trasu demonstrujících studentů, ostatní zařídila StB uzavřením postranních ulic, bitím a odvlékáním demonstrantů z Národní třídy. Informace o smrti Šmída byla přihrána Chartě 77, která ji předala do vysílání RFE z Mnichova. Zprávu pak převzaly tiskové agentury, dověděla se o tom světová veřejnost a komunisté v čele státu byli tak zatlačeni do defenzívy s tím, že budou muset, coby odpovědní za vývoj v zemi, ze svých postů odejít. Kdo dává přednost spikleneckým teoriím o Mossadu, by zde musel nejdříve vysvětlit, jakým mechanismem se Mossadu zdařilo do detailu řídit Zifčáka a s ním i celou StB.

Nejasnější je to ale s nepřímým vlivem KGB. Zda předtím proběhly ve vídeňském Schwarzenbergově hotelu jednání mezi KGB a československým disentem či nikoliv, nelze potvrdit ani vyvrátit. Pravděpodobné jsou rozhovory KGB s Václavem Havlem po 17. 11., které se zřejmě týkaly zacházení s členy KSČ a jeho budoucího postavení ve státě. Existují svědectví, že se konaly, ale o čem se jednalo, věrohodně doložit nelze. Kdo dává ve svých spikleneckých teoriích přednost Mossadu, nechť si nejdříve odpoví na otázku, proč by měl Mossad vyvolávat převrat jen v ČSSR a ne například v Maďarsku, Polsku, v NDR?

Když se 19. 11. chystal vznik Občanského fóra, nebyli předáci Demokratické iniciativy, jediného seskupení, které požádalo před listopadovými událostmi, 11. 11. 1989, Ministerstvo vnitra ČSSR o registraci jako politická strana, o tomto kroku informováni a celé vedení DI bylo s výjimkou Karla Štindla a tuším ještě jednoho člověka, které estébáci nezastihli, po dobu ustavující schůze Občanského fóra zadrženo, odvezeno, zřejmě na žádost samotného Havla, do příslušných služeben SNB a po několika hodinách, po skončení ustavení OF bez vysvětlení propuštěno. I tak se odrovnává nepohodlná politická konkurence.

Pan Junek tvrdí o chartistech, že „sofistikovaný, vzdělaný a cílevědomý Klaus… celé tohle neblahé panoptikum relativně rychle a především s úspěchem vrátil zpět k tak oblíbeným nálevním pultům,“ což je názor povrchní, protože nepostihuje příčinu. Václav Klaus si z Občanského fóra, kam ho uvedla Rita Klímová, jako první uvědomil, že v politice se dá něco prosadit pouze regulérní politickou stranou a založil ODS. Občanské fórum se rozpadlo, takže tím mohl nastat „návrat k oblíbeným nálevním pultům“.