O atentátu na Heydricha se tradují líbivé pohádky

Tomáš Krystlík

Pravda je však o hodně střízlivější – zejména co se týká účinnosti domácího odboje, organizace atentátu a postoje českého obyvatelstva k němu.

Motivy Beneše pro spáchání atentátu byly tři.

(1) Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, neboť je pokládali za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech akcí se Československo umisťovalo vždy až ke konci každého seznamu, což pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa vojenské zpravodajské služby Františka Moravce, „trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi; zejména na Francii velmi žárlil“. Beneš tedy navrhl, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. „Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu.“

(2) Beneš potřeboval pro svou vládu v Londýně dosáhnout změnu jejího statusu. Když 21. 7. 1940 britská vláda svolila se zřízením provizorní československé vlády v exilu, tak to neznamenalo uznání uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu Mnichovské smlouvy. Navíc podle názoru britské vlády československá vláda v Londýně reprezentovala jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku – Britové Beneše též upozornili, že československý stát zanikl již před válkou v březnu 1939. Protektorát a Slovensko měly své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí, takže proč by měla Československo reprezentovat další, již třetí vláda v Londýně? Tah s atentátem se Benešovi povedl. Po ohlasu německé exekuce v Lidicích předává 4. 8. 1942 Robert Anthony Eden ministru zahraničí Janu Masarykovi dopis datovaný 5. 8. 1942, v němž se britská vláda zříká závazků vyplývajících z Mnichovské smlouvy a uznává Beneše a jeho exilovou vládu coby reprezentanty Československa.

(3) Snad nejzávažnějším důvodem atentátu byla Benešova obava, že by při eventuální akceptované německé nabídce na uzavření míru zůstal protektorát součástí Německé říše. V depeši z 15. 5. 1942 domácímu odboji to říká víceméně jasně: „Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… t. j. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás býti žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotage, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti.“

Tyto důvody čeští historikové většinou nezmiňují, protože z nich implicitně víceméně vyplývá, že účinný domácí odboj prakticky neexistoval. Horší bylo, že Beneš do svých plánů zakalkuloval 50 až 100 000 českých obětí coby mstu za atentát, což je z etického hlediska strašlivé. Beneš také počítal s tím, že atentátem ze zahraničí povzbudí domácí odboj k větší činnosti. Opak byl pravdou. Do zimních měsíců přelomu roku 1944/45 se prakticky nedá o domácím odboji proti Němcům mluvit. Němci byli v představách odvety za atentát skromnější, Hitler chtěl nechat popravit 10 000 Čechů, což mu rozmluvil za ním okamžitě přiletivší K. H. Frank. (K. H. Frank také nenařídil lidickou exekuci, to je česká legenda.) 15. 6. 1942 obdržel K. H. Frank Himmlerovým prostřednictvím další Hitlerův rozkaz, aby bylo tentokrát zastřeleno 30 tisíc politicky podezřelých Čechů, ale ten se mu podařilo oddalovat do smrti atentátníků. Pak Hitler rozkaz zrušil.

Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli nebo je udali Gestapu z obavy provokace. To se opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní protektorátní průkazy všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně. A dvacet procent z vysazených parašutistů spolupracovalo s Gestapem (!). Nikdo nevybavil parašutisty potravinovými lístky, které byly zavedeny v protektorátu již na podzim 1939, neměli ani pracovní knížky, byť panovala pracovní povinnost, takže při každé trochu důkladnější policejní kontrole by byli ihned odhaleni. Kubiš s Gabčíkem byli vysazeni pět měsíců před atentátem. Z výše uvedeného je evidentní, že se s jejich přežitím zřejmě nepočítalo.

Němci se brzy po atentátu dověděli, že všem parašutistům z Velké Británie vydal osobní průkazy jen jediný úřad. Jakým způsobem se tak stalo, není jasné. Buď jim to prozradil někdo z výsadkářů, což znamená, že přes zákaz i mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace. Všechny stávající osobní průkazy vydané oním brněnským úřadem byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny. V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. To usnadnilo lustrace a snížilo parašutistům naději na přežití. Sešlo se ke třem tisícům udání od obyvatelstva, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení Frankovy amnestie 13. 6. 1942 („údaje vedoucí k objasnění atentátu podané do 20 hodin 18. 6. 1942 služebně státní policie nebo jiné policie nebudou podléhati hrozbě zastřelením“) dalších více než dva tisíce, z nichž mnohé velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů. Obvykle čeští historici nezmiňují, že bezprostředně po atentátu se z blízkých tramvají vyhrnuly desítky Čechů, kteří se snažili prchajícího Kubiše zadržet. Ten si musel cestu prostřílet. Kde se zde projevil český odpor proti okupantům, jak nám obvykle zdůrazňují čeští historici? Přece nikdo neuvěří, že v zastavivších tramvajích necestoval náhodný vzorek pražského obyvatelstva, nýbrž jen kolaboranti s okupanty!

Zajímavé také je, že v Bernarticích mezi Pískem a Táborem se po atentátu na Heydricha fyzicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů – v Lidicích nikdo, v Ležácích jeden parašutista, ale ve všech třech obcích byly záchytné adresy kontaktních osob, které znali parašutisté zpaměti. Vlastní indiskrecí v místní hospodě, kde sami na sebe vyžvanili, odkud přibyli, se o nich dovědělo Gestapo. Bernartice však vyhlazeny nebyly, jen byly popraveny necelé tři desítky konkrétních pomocníků parašutistů. Okupační moc již zřejmě nechtěla eskalovat teror vůči českému obyvatelstvu a tento trend se za pár měsíců potvrdil v Rovensku pod Troskami uzavřením písemné smlouvy z jičínského Gestapa s představiteli obce, že vsi se nic nestane, vydá-li dva v ní se skrývající parašutisty. Němci úmluvu dodrželi. Po atentátu na Heydricha dostalo 88 osob a čtyři města vysoké finanční odměny za pomoc při dopadení atentátníků, dohromady 15 399 000 korun. Odměnění nejsou vyděleni podle národnosti, ale podle křestních jmen a příjmení se zřejmě jedná o 76 Čechů.

Heydrich nenahradil von Neurath kvůli tomu, že byl k Čechům vlídnější nebo slabý protektor. Důvody byly zcela odlišné. V létě 1941 poklesla výkonnost ve zbrojním průmyslu v důsledku problémů ve výživě dělnictva přibližně o 15–20 %. 15. 9. 1941 referoval von Neurath Hitlerovi, že „zásadní příčinou je zjevně další zhoršení potravinové situace v protektorátu, která… občas nabývá katastrofálních forem… Jako bezprostřední důsledek lze v řadě průmyslových a zemědělských podniků v protektorátu zaznamenat stále se zvyšující nechuti k práci a někde i nezanedbatelný pokles výkonnosti.“ Závěrem požadoval Neurath naléhavě přídavky z říšských zásob. Frank už předtím, 21. 8. 1941, písemně vyzval Neuratha, aby pro ně oba domluvil společnou audienci u Hitlera, protože „stále hrozivější situace ve výživě protektorátu naléhavě vyžaduje Vůdcovo rozhodnutí, zda bychom mohli být v následujících měsících zásobováni z říšských zásob… nebo budeme nadále odkázáni na nedostačující protektorátní zásoby. Pokud nám Říše nemůže pomoci, je třeba z toho vyvodit závažné politické důsledky. I toto rozhodnutí musí učinit sám Vůdce, a sice po našem vysvětlení.“ K tomu poznamenal, že se jedná o „poslední možnost, jak zajistit v protektorátu potřebný klid a nakonec i nadále nést politickou odpovědnost.“ Přibyvší Heydrich vybaven patřičnými pravomocemi od Hitlera brzy s Frankem dokázali zvýšit potravinové příděly dělnictvu ve zbrojním průmyslu na úroveň protektorátních Němců a po několika měsících plošně na stejnou úroveň i všem Čechům. Za první heydrichiády bylo 42 % všech popravených odsouzeno za těžké hospodářské delikty, většinou za keťasení. Heydrich zavedl závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), značně zvýšil, o 75 %, vdovské, starobní, sirotčí a invalidní důchody, uzákonil všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti, taktéž zdravotní pojištění důchodců, což obé do té doby neexistovalo.

I Heydrichův projev v Černínském paláci k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 je často dezinterpretován. Nejčastěji se čeští historici opomíjejí zmínit o tom, že Heydrich ve svém projevu k zacházení s Čechy též dodal: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ (německý originál je k dispozici ve website Ministerstva zahraničí ČR). Dne 17. 11. 1941 prohlásil, že „Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost“. V dalším svém projevu k vedoucím činitelům německých úřadů v protektorátu dne 4. 2. 1942 počítal Heydrich pod vlivem konference ve Wannsee s vystěhováním neponěmčitelných Čechů do táborů GULAGu na severu Ruska, kde by dělali dozorce a předáky tam vyhnaným židům z Evropy, a s rozptýlením poněmčitelných Čechů v Říši. Heydrich ale nemohl tušit, že jeho nadřízený Reichsführer SS Heinrich Himmler za pár měsíců, 12. 9. 1942 změní způsob zacházení s Čechy tak, že jen 0,015 % Čechů mělo být vystěhováno na východ a nejvýše 12,45 % posláno pracovat do staré říše k převýchově. Nikdo neměl být zastřelen a 87,45 % Čechů mělo být přenárodněno.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-O-atentatu-na-Heydricha-se-traduji-libive-pohadky-489738

Opět pohádky o mírumilovných Češích, kterým všichni ubližují

Tomáš Krystlík

Vývody pana Vladimíra Pence (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Vladimir-Pelc-a-nackove-tu-jsou-zase-488608) jsou zcela nepravdivé.

Pan Penc tvrdí: „Naši předci, občané Československa, ani za okupace v tzv. protektorátu žádné Němce nevraždili.“ Kdyby to byla pravda, tak by nemusel být schválen zákon č. 115/1946 Sb., ve kterém se píše: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

I další páně Pencovo tvrzení: „V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v tzv. Sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru pohraničních oblastí Československa) stali občany Říše, německými občany nacistického Německa!“ je nepravdivé. Dobrovolně si německou státní příslušnost nevzali, byla jim z moci úřední, podle československo–německé mezinárodní smlouvy z 20. 11. 1938, přidělena (na Hlučínsku vrácena) a oni si ji optací pro ČSR změnit nemohli, ani kdyby chtěli! To směly pouze osoby neněmecké národnosti, takže asi 130 tisíc Čechů v odstoupených územích optovalo a asi 194 tisíc nestačilo optovat nebo si německou státní příslušnost ponechalo. Kdyby bylo pravdou, že sudetští Němci československé občanství nabytím německého ztratili, nebylo by je nutné dekretem č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945 s účinností od 10. 8. 1945 zbavovat československého. Ergo po celou válku až do 10. 8. 1945 byli i československými občany.

Naprostá lež je, že „vystěhování těchto osob (československých Němců) nebylo uplatněním kolektivní viny – ti, co nebyli aktivními nacisty, co se nedopustili zrady a chtěli v osvobozeném Československu zůstat – zůstali.“ Bylo to jasné uplatnění kolektivní viny, protože nebyly odsouzeny za své kriminální činy konkrétní osoby, nýbrž byly en bloc pouze kvůli své národnosti vyhnány ze země. Z ČSR nebyli však vyhnáni pouze aktivní nacisté, nýbrž i nenacisté, dokonce i Židé sotva se vrátivší z koncentračních táborů, pokud neprokázali, že byli pronásledováni také za protinacistickou činnost! K tomu nutno zdůraznit, že vyhánět neslovanské menšiny začal československý stát bez souhlasu spojeneckých velmocí hned 9. 5. 1945 (tzv. divoký odsun byl od počátku řízen československým státem), přičemž Sovětský svaz Němce českých zemí do svých okupačních zón mlčky přijímal, americká okupační správa nikoliv. Ani v Postupimi spojenecké mocnosti (tedy včetně SSSR) vyhánění, cudně nazývané transfer, neschválily, jen uznaly, že musí být dokončen, což bylo přiznání, že byl započat jinými státy a vládami bez souhlasu spojenců. Aby to vyniklo, tak většina evropských zemí své Němce nevyhnala, nýbrž si je ponechala. Němce vypudilo jen Československo a Jugoslávie, Polsko vlastně vysídlilo Němce z nově nabytých území na západě, neboť původní polští Němci ustoupili na rozkaz se stahujícím se Wehrmachtem ještě za války do nitra Německa. Maďarská vláda skřípajíc zuby pod tlakem sovětského vojenského velení vysídlila přibližně jednu čtvrtinu svých Podunajských Švábů, protože potřebovala ubytování a pracovní příležitosti pro Maďary vracející se z Rumunska a ze Slovenska.

Mnichovská dohoda je mezinárodní smlouvou. Československo jí navzdory tvrzení pana Pence nebylo donuceno k odstoupení území Německu, to je nepravda, smlouva pouze stanovila organizaci předání území, tj. které bude předáno dříve a které později. Československá vláda a prezident Beneš totiž týden před mnichovskou konferencí (21. 9. 1938) odsouhlasili odstoupení všech okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německé říši – a svůj souhlas neodvolali. To vyplývá i ze znění preambule Mnichovské dohody. O žádnou zradu ze strany spojenců se v Mnichově nejednalo, bylo však třeba něco podniknout, protože Hitler hrozil mobilizací a vláda Syrového se k vydání neměla, jen se přela, jaká území Německu vydat a jaká ne, navzdory tomu, že to bylo předem jasné. Do války s Německem kvůli československému zacházení s domácími Němci a ostatními národnostními menšinami se nikomu nechtělo, zejména když českoslovenští politici a Beneš trestuhodně po celou dobu trvání první republiky ignorovali ustanovení pařížských mírových smluv, na základě kterých vznikl československý stát. Ve Versailleské mírové smlouvě se totiž v článku 86 a v Saintgermainské v článku 57 shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto článkem bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Tzv. čelnými mocnostmi ve Společnosti národů byly Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko, z nichž první tři byly z tohoto titulu iniciátory a signatáři Mnichovské smlouvy, další čelnou velmocí byly původně i USA, které pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy (v části zabývající se stanovami Společnosti národů) se píše a v Saintgermainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

Tyto články pařížských mírových smluv dokládají, že Mnichovská smlouva byla v duchu Společnosti národů, i když její svolání neodpovídalo přesně liteře jejích stanov. I kdyby nebylo tlaku nacistického Německa na řešení národnostní otázky, rozpadla by se ČSR s vysokou pravděpodobností do roka dvou secesí Slovenska.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Opet-pohadky-o-mirumilovnych-Cesich-kterym-vsichni-ublizuji-488751